Čiksika na svých cestách na kole

Zkušený cyklocestovatel Čiksika, často jezdí na kole i po západních Čechách - navštěvuje kamarády tábořící v týpí na Kosím potoce nebo doprovází na kole partu splouvající Berounku (tam jsou kopečky kolem řeky obzvláště pikantní). Běžnému dalkovému cyklistovi se trochu vymyká tím, že nepodléhá trendům současné cyklistiky. Jeho zajímavé zamyšlení cyklotrampa spolu s tipy na cesty na kole, které vyšly v Puchejři 3-4/2008 vám přdkládám k zamyšlení.

 

Autor: Čiksika Aktualizace: 09.10.2008

Patřím k nadšeným cyklotrampům. Na kole jsem projel už 16 zemí a nesčetněkrát jsem spal pod širákem s kolem vedle hlavy. Na cestách se vždy řídím tím, co mi vyhovuje a ne tím, co je „in". Přesto se někdy setkám s poznámkami ke svému kolu i od kamarádů, u nichž bych čekal nějaké tušení o „Nevrlého filozofii". Proto si zde dovolím předložit osm cyklistických „in-zásad", které já považuji spíše za „in-omyly".

1. In je mít horské kolo.
Pokud jezdíte hlavně do hor a do obtížných terénů, jistě. Pokud většina vašich cest vede po okreskách a běžných cestách (nebo podnikáte-li daleké cesty), je mnohem vhodnější kolo ces-tovní, neboli, v dnešním „in-speaku", trekkingové. Omlouvám se, ale nejsem příznivcem za-plevelování češtiny spoustou novotvarů, proto nosím pohorky a ne trekkingovou obuv a v horách místo treků provozuji vysokohorskou turistiku.
Moje cestovní kolo je pro daleké cesty velmi vhodné, jezdím s ním i terénem (kde občas majitelé horských kol piští, že se to nedá projet), kolo je lehčí než horské a vydrží vše.

2. In je nemít nosič.
Když občas slyším debaty, který batoh je na kolo nejvhodnější, jen se usmívám a diskutéry lituji. Odpověď je snadná - žádný! Za velikou výhodu cyklistiky považuji to, že nemám nic na zádech, nemám je ve vedru zpocená, vše vezu za sebou na nosiči v brašnách. Nechápu, jak může být pro někoho pod jeho úroveň nasazení nosiče. Bez brašen nelze v žádném případě podnikat vícedenní cyklovandry se spacákem a přístřeškem, nebo stanem. Spoléhat se na zá-jezdy cestovních kanceláří s doprovodným autobusem je trochu ubohé - vezu-li vše s sebou, mohu zůstat, kde se mi líbí, změnit trasu podle momentální nálady a nejsem závislý na dojetí z bodu A do bodu B, kde čeká autobus s věcmi. Ale to všichni známe i z pěších vandrů!

3. In je nemít zvonek.
Jezdit bez zvonku považuji za podobnou aroganci, jako třeba vyfukovat cigaretový kouř na někoho, kdo o to vůbec nestojí: Když jdu pěšky po lesní cestě a za mnou se ozve zvonek, rád uhnu. Když za mnou začne někdo hulákat, tak nevím, zda je to na mě, nebo na nějakého psa, a uhýbání mám na háku. Zvonek (stejně jako odrazky) stojí pár korun a je pro bezpečnost stejně důležitý jako helma, kterou používá daleko víc lidí než zvonek.

4. In je nemít blatníky.
Doporučuji shlédnout film Obecná škola.

5. In je jezdit v přiléhavém elastickém oblečení.
To je věc osobního názoru: Mně osobně se tohle oblečení na ženských líbí, ale chlapi mi v tom připadají, jako že jim schází už jen nějaká růžová mašlička. Já sám jako součást své životní filozofie osobní volnosti beru i volné nestahující a neškrtící oblečení. Různé ty moiry a syntetické tkaniny jsem postupně odložil (nejen na kole) poté, co jsem zjistil, že moje kůže má z dotyku s bavlnou a přírodními materiály větší radost.

6. In je mít na tričku co nejvíc reklamních nápisů.
Během týdne jsem různých reklam a komerce zcela přesycen, kvůli reklamám často vztekle vypínám Country rádio, a o víkendu bych si chtěl od toho odpočinout. Místo toho potkávám v lese cyklozblblíky pokryté spoustou reklam. Tihle lidé si svého těla váží tak málo, že je nabízejí za reklamní plochu zcela zdarma, dokonce si ta reklamní trička za drahé peníze kupují. Vím, že na silnici je bezpečné mít pestré oblečení (i když do lesa by to snad šlo převléknout), ale pestrost snad nemusí být docílena jen reklamami!
Je zajímavé, že jsem ještě neviděl cyklisty s reklamou na viagru, i když mnozí jezdící podle in-zásady č. 5 ji jednou budou určitě potřebovat.

7. In je mít poslední model kola.
Nejde jen o tu zmiňovanou Nevrlého filozofii, ale i o to, že nejnovější nemusí být nejlepší. Nemám na mysli dřít se s kolem zn. Ykpaiha neboli Ukrajina, ale třeba to, že můj starší cestovní Favorit osazený novými převody Shimano a moderními ložisky jezdí perfektně, je lehčí než většina dnešních kol, a přitom rám (který prakticky jediný zbyl z původního kola) vypadá tak neuvěřitelně ošuntěle a otřískaně, že takové kolo mi nikdo před hospodou neukradne. A samozřejmě - můj rám je zelený a bez nápisů, takže se nemusím stydět, když kolo dotlačím někam v lese za kamarády na kemp.

8. In je mít speciální držáky na mapy a na láhve.
Proč? Nikam nespěchám. Když se chci podívat na mapu, nebo když se chci napít, zastavím, protáhnu se, vyndám mapu či láhev z brašny. Kvalita vandru přece není dána co nejvyšší průměrnou rychlostí, ale tím, co všechno uvidím a zažiji. Stejně tak se nestydím vyšlápnout kopeček jen mám-li náladu, jinak slezu, tlačím a pozoruji krajinu - i když dnes je „in" vyšlápnout všechno.

Ale abych jen nementoroval, přidám pár mých tajných tipů na cesty. Samozřejmě, často jezdím na kole v západních Čechách - ať už navštěvuji kamarády tábořící v týpí na Kosím potoce nebo doprovázím na kole partu splouvající Berounku (tam jsou kopečky kolem řeky obzvláště pikantní). Ale stejně rád se vydávám na cesty do daleka:

Litva: Fantastická země pro cyklovandry. Mírně zvlněná krajina se spoustou lesů a jezer, tábořit a dělat ohně lze prakticky všude. Ceny potravin jako u nás - když si večer v poslední vesnici před zatábořením koupíte pytel mražených pelmení a kysanou smetanu (která na roz-díl od té naší není šizena škrobem a „éčky"), uděláte si na ohni výbornou místní krmi. Nejlevnější způsob dopravy: Vlakem k polské hranici, tu přejet po vlastní osičce, na polské straně si koupit lístek k litevské hranici do Suwalki (vnitrostátní jízdné na velké vzdálenosti je v Polsku výhodné), dále po svých.

Jižní Švédsko: Lesů tolik, až je to trochu fádní, ale tábořit lze legálně všude a není to tak daleko. Perfektní silnice a silničky s malým provozem. Nejlevnější způsob dopravy: autem ve čtyřech do Rostocku, tam nechat auto a pokračovat trajektem s koly. Po překonání asi 100 km nudnou jihošvédskou zemědělskou krajinou přijdou nekonečné lesy a jezera. Zpátky k autu lze jet přes Dánsko.

Maďarsko: Vůbec to není jen rovina, ale i krásné kopečky a zvlněná krajina na sever od Balatonu, u rakouské hranice či pod východem Slovenska. Nejezděte tam v létě, kdy je moc vedro, ale třeba v dubnu, kdy u nás je ještě zima, ale tam už vše kvete. Trasu lze naplánovat tak, abyste se každý den koupali v teplých termálních lázních, nějaký lesík či hájek pro volné zatáboření se taky většinou najde. Maďarsko stojí zato i kulinářsky - ceny v restauracích jsou jen o málo vyšší než u nás, ale kvalita jídel je zpravidla o několik tříd výše. Možné způsoby dopravy: vlakem do Bratislavy, Štúrova, či jen do Břeclavi; autem do Vídně atd. atd.

Poznámka na závěr