Těch, co na kole potkávám v Plzni často, je už víc. Když ale potkám dospěláckou tříkolku, už vím, kdo bude v sedle, a to i když zrovna leží sníh. Honza Němec totiž jezdí na svém speciálním kole celý rok. Na kole do práce i  z práce a ještě se k tomu usmívá a z dálky mne zdraví. On i jeho žena Miládka mají od narození problém s rovnováhou, tak museli k běžným dvěma kolům přidat ještě jedno, aby si mohli užívat dobrodružství v sedle. Pohyb na kolech milují a je to na nich vidět vždy, když se s nimi setkám. Většinou jsme jen prohodili pár vět, ale zajímaví lidé mne přitahují, tak konečně po čase došlo i na rozhovor o jejich kolech, výletech i knížce, kterou Honza o společných putováních na kole napsal.

Autor: cykloRADKA(text a foto) a Jan NĚMEC (foto) Aktualizace: 17.02.2010

plzenskonakole.cz: Jak dlouho jezdíš na dospělácké tříkolce?

Honza Němec: Počítám-li opravdu pravidelné ježdění, které lze nazývat cykloturistikou, bude to letos přesně dvacet let, co se tomu i s manželkou Miladou věnujeme, ale zkoušeli jsme to již pár let před tím.

plzenskonakole.cz: Jak tě vlastně napadlo pořídit si tenhle stroj - v nabídce cykloprodejen se přece nevyskytuje?

Honza Němec: Ono mě to vlastně ani nenapadlo. Ona ta tříkolka, dá-li se to tak říct, za mnou přišla, resp. „přijela", sama. Byl jsem tenkrát asi dva roky zaměstnán v mém mateřském podniku, kde pracuji mimochodem dodnes, kdy jsme po podnikové reorganizaci převzali od sesterské firmy v Brně úkol, dotáhnout do konce vývoj tříkolového šlapacího vozítka pro tělesně hendikepované. Nu a protože mezi takto postižené patříme i my se ženou, dostali jsme dva takové prototypy k vyzkoušení. A, jak se říká, „draplo" nás to tak, že jsme si, ještě asi po dvouletých peripetiích, tato vozítka obstarali a od té doby jsme z nich takřka neslezli. Co se týče sériové výroby, nakonec zvítězil model s dvěmi koly vzadu a jedním vepředu. My jsme si ale ponechali původní prototypy, protože nám lépe vyhovují. Pro provozování cykloturistiky v takovém rozsahu, jak jí děláme my (jízdy za městem, po státních silnicích i v přírodě po polních cestách) je totiž lépe, když máme obě přední kola pod zrakovou kontrolou. A v neposlední řadě, dojde-li k „nejhoršímu" a musíme sesedat, pak se i tyto tříkolky daleko lépe tlačí. Pochopitelně jsme si je postupem času ještě různě upravovali a vylepšovali - např. o horské převody, které nám umožňují vyšlapat i příkřejší kopečky.

plzenskonakole.cz: Když jsem naposledy sestavovala kilometrový žebříček, tak mne docela překvapilo, kolik kilometrů jsi loni najezdil. Máš najeto víc, než většina těch bez hendikepu. Jak to děláš?

Honza Němec: Snad je za tím i trocha lenosti, jako ostatně za veškerým pokrokem lidstva, a nebo mně to už nechodí tak, jako dřív. Pravda je taková, že čím dál, tím víc používám tříkolku coby kompenzační pomůcku pro přesun na střední a delší vzdálenosti. Nu a když se před osmi lety přestěhovala naše firma z Domažlické, kde jsme měli trolejbus u nosu, na Doubravku, kde mám z konečné až k naší vrátnici téměř kilometr, vyvstal přede mnou nemalý problém, jak tuto situaci vyřešit. A tak raději šlapu na tříkolce z domova pět kiláčků v sedě na tricyklu, než bych se pachtil kilometr pěšky od městské hromadné dopravy. Popravdě řečeno, na tříkolce jsem už začal jezdit do práce ještě na tu zmiňovanou Domažlickou, ale to bylo jen v létě, za hezkého počasí. S příchodem na Hřbitovní na Doubravku se tyto časové úseky mého „cyklodojíždění" stále prodlužovaly a prodlužovaly, až jsem nakonec, asi tak před pěti roky, začal jezdit nepřetržitě. Pravda, v rámci objektivity musím přiznat, že když je počasí jo škaredé a nebo když nás přepadne nějaká ta sněhová kalamita, jako např. nedávno, tak mě kolegové vezmou autem. Ale nijak zvlášť nadšený z toho nejsem.

plzenskonakole.cz: A co tomu říká tvé zdraví a tělesná kondice?

Honza Němec: Ta se pronikavě zlepšila. Zatímco dříve mně stačilo třeba jen malinké ofouknutí a hned jsem se potýkal s nějakou tou virózou či zánětem, teď mne tak hned něco neporazí. Pravda, mohu za to poděkovat i kvalitnímu termoprádlu, kterého jsme si s manželkou pořídili hned několik souprav na střídání... Ale myslím, že celkové utužení zdraví soustavným otužováním je zde nepochybně patrné.

plzenskonakole.cz: Zatím jsem tě na kole potkala většinou samotného - to když tě vídám jezdit z práce. Tvoje žena s tebou jezdí jen o víkendech?

Honza Němec: Ovšem. Milča nemá bohužel tolik příležitostí k provozování tohoto bohulibého pohybu. Je totiž v domácnosti a nemusí nikam dojíždět. Avšak o víkendech i dovolených spolu podnikáme kratší či delší cyklovýlety, stejně tak jako nepřekonatelné „cyklopuťáčky", kterým se nevyrovná ani ta nejdražší dovolená někde v exotickém prostředí. Žertem ji říkám „moje věrná CYKLODRUŽKA". Nu a pochopitelně spolu jezdíme i na týdenní větší nákupy do marketů, tak jako to jiní dělají autem. To ovšem ani jeden z nás nemůže ze zdravotních důvodů řídit. I tady tudíž naše tříkolky fungují, jako super dokonalé kompenzační pomůcky.

plzenskonakole.cz: Když se vydáte na dovolenkové putování, kolik našlapete denně „s plnou polní"?

Honza Němec: To je různé, podle potřeby. Podřizuje se to vzdálenosti mezi jednotlivými kempy, které využíváme k přenocování. Tak okolo 35 až 55, 60 kilometry. Avšak jednou - to jsme putovali z Brna za naším kamarádem Víťou Dostálem, známým „cyklooběžníkem", do Hlubočce u Ostravy - jsme ujeli mezi Plumlovem a Hranicemi na Moravě přes 70 kilometrů. Ale to byla opravdu mimořádná záležitost, kterou bychom neradi ještě někdy opakovali.

plzenskonakole.cz: Už jsem potkala i jiného cyklistu na dospělácké tříkolce. Protože jsem zrovna svištěla z kopce, nestihla jsem se ho zeptat, zda se znáte. Jezdíte na kole také v partě?

Honza Němec: Sám pochopitelně znám několik majitelů našich tříkolek, ale partu bohužel netvoříme. Je proto hned několik důvodů: Předně, jedná se skoro vesměs o starší lidi, kteří používají své tříkolky pouze k nákupům. Za druhé se rekrutují ze všech koutů naší republiky a bylo by organizačně velice náročné je dát dohromady. Nu a v neposlední řadě tady velkou úlohu hrají různé hendikepy a tudíž i různé možnosti dojezdu a rychlosti. I když, teď si vzpomínám, jedna parta postižených „kolečkářů" přeci jen existuje. Je jí cyklooddíl z jihočeské Blatné sdružující se kolem paní Tobiášové. Je to ale parta mladých sportovně založených lidí, kteří na tricyklech i závodí a jsou registrovaní ve Svazu hendikepovaných sportovců, což už je pro nás úplně jiná dimenze. A přiznejme si to: tady nám tak trochu „ujel vlak".

plzenskonakole.cz: Vím, že nejezdíte jen po asfaltu, ale i po lesních a polních cestách. Kdy je pro vás cesta nesjízdná?

Honza Němec: Inu, to bych tak moc netvrdil. I když si občas nějakou tu „polňačku" dáme, přeci jen se nejjistěji cítíme na asfaltu. Víte, polní cesta, zvlášť u nás, je tak trochu cestou do neznáma. Jednou jsme se takovou polňačkou dali zlákat a po hodině urputného trmácení, neboť cesta se po několika stech metrech změnila v pouhou pěšinu, jsme skončili u potoka, přes které vedlo uzoučké prkno. Pochopitelně, že to nakonec skončilo tím, že jsme dokonale, jak se říká, „zatměli" a museli nocovat v autobusové čekárně. Tak takhle riskovat už rozhodně nehodláme... Avšak, kde to známe, nebo když s námi jede někdo další, znalý místního prostředí, troufneme si i na nerovnější povrchy. Jen tak namátkou si vzpomínám na slovenskou cestu z Borského sv. Juru do Kútů, kde byly až půlmetru hluboké lavory naplněné vodou po nočním dešti. Nejkurióznějším povrchem, po kterém jsme kdy jeli, však byly vyřazené betonové pražce, použité jako podklad pro tehdy připravovanou vinařskou stezku „André"na Hustopečsku.

plzenskonakole.cz: Asi každý cyklista vzpomíná na svůj nejlepší výkon, když toho měl dost a chtěl cestu vzdát. Máš ty takové místo nebo trasu, které ti dalo zabrat?

Honza Němec: Tak tuhle otázku bych s dovolením rozdělil. Protože náš rekordní výkon, alespoň co do počtu kilometrů ujetých za jeden den, patří k 11. červenci 1998. Při objezdu Plzně jsme tenkrát s Milčou ujeli 94 km a že bychom toho tenkrát měli dost, se rozhodně nedá tvrdit. Spíš jsme byli tak trochu zklamaní, že to „nedalo" onu očekávanou stovku - ale přemýšlejte v půl desáté večer, kam to ještě na těch mizerných šest kiláků zatočit... Zatímco případů, kdy jsme toho měli opravdu plné zuby, je také dost. Je to většinou na cestách, kdy se jede s plnou bagáží a případně se povede „zakufrovat" - do cílového kempu zbývá 20 - 25 kilometrů a do tmy tak hodina a půl... Nebo když si zamaneme zdolat nějaký ten vršek, jako ku příkladu pošumavský Svatobor... Inu to se pak „jede" skutečně „na krev". Ale my jsme vždycky měli na mysli, že musíme dojet, ať se děje, co se děje - i kdyby „čert na koze jezdil". Ono také „zahodit" tříkolku do příkopu není tak snadné, jako je tomu u obyčejného kola...

plzenskonakole.cz: V roce 2004 vydalo plzeňské nakladatelství Cykloknihy tvoji knížku Příběhy na třech kolech. Co to v tvém životě znamenalo?

Honza Němec: Víte, já se psaním koketuji vlastně už od školy. Před tím, než jsem nastoupil do současného zaměstnání, jsem dokonce několik let externě redigoval stránku pro děti v tehdejším krajském deníku. (Jestli si někdo vzpomene na skřítky Zdravítka a Bacílka, to jsou moje literární dítka.) Ale nešlo mi k duhu ono neustálé „honění" termínů a přitom hlídání, aby neuteklo nic „nepatřičného". Však to, my starší, ještě máme v živé paměti. Nu a tak jsem si vybral něco klidnějšího. Na druhé straně mně publikační činnost začala brzy scházet, a tak jsem uvítal, když se shodou okolností do našeho domu nastěhovala redakce Cykloturistiky. S jejím šéfredaktorem a zarputilým „kolečkářem", Jirkou Říhou, jsme se brzy skamarádili a já mu čas od času do toho jeho „časáčku" něco přihodil. A byla to opět moje choť, která do mne jednou šťouchla a povídá: Což kdybys mu hodil na papír tu lapálii, jak nás nachytal ten tvůj kamarádček s tím krémem na „opalování". A stalo se. Postupem času jsme přicházeli na další a další příhody, až jich byl docela slušný počet. Nu a když potom Jirka přesedlal z časopisu na vydávání Cykloknih, nabídl mi jejich souhrnné vydání. Bral jsem to, jako takovou satisfakci za léta mého, stále tvrdím a zdůrazňuji „amatérského", psaní. Jako takovou „malou radost", jež si udělil pan „grafofil" na stará kolena. A vidíte, nakonec je z té „malé radosti" velká starost - protože už si „Pan nakladatel" zamluvil další rukopis. A kdyby jenom nakladatel - už mě zastavilo i několik „kolegů od pedálů", že se jim to čtení ode mne docela líbilo, a kdy že zase napíšu něco hezkého... Inu uvidíme, cyklopříběhů „na třech kolech" je stále dostatečná zásoba. Něco už je i v mém počítači, ale jenom kdyby toho času bylo víc!

plzenskonakole.cz: No tak to já se těším také. Tvoje knížka Příběhů na třech kolech se mi moc dobře četla, ostatně můžeš si to p řečíst o kousek níž. Moc ti děkuji ti za rozhovor a ať to tobě, tvojí cyklodružce Miládce a vašim kámoškám dobře šlape pokud možno s větrem v zádech.

Příběhy na třech kolech

Když píšu své minirecenze na mapy a jiné cyklistické publikace, musím nejprve podklad řádně prostudovat. Nejinak je tomu u knížek, průvodců a podobných publikací. V případě Honzovy knížky Příběhy na třech kolech to bylo zvlášť milé. Útlá knížečka, doplněná spoustou fotografií, mne překvapila hlavně svým stylem. Žádný nudný chronologický popis cesty, ale šťavnaté vyprávění veselých příhod z cest na třech kolech, které Honza se svou ženou Miládkou absolvovali. A nevěřili byste, co jich zažili. Ze všech kratších i delších epizod doslova čiší životní optimismus, který by mohli jiní cyklisté i necyklisté závidět. Výrazové prostředky, citace z filmů i knih svědčí o tom, že Honza má kromě kola rád i literaturu. Mne doslova uchvátil jeho osobitý styl, plný vtipu i sebeironie, to když třeba píše, že „...vedle zříceniny hradu Rabštejna zde přibyly ještě další dvě ruiny v lidské podobě." nebo „...a pak následoval prudký držk... pardon ´ústopád´ dolů." Kdybych teď - už po dočtení - věděla, jaké povedené čtení mne čeká, dala bych si knížku do kapsy na dresu (je totiž velká jako složená mapa) a zajela si na kole někam na kopec s výhledem do krajiny a tam bych si ji pěkně přečetla. Ale co jsem nestihla já, zvládnete třeba vy, při nějakém pěkném jarním výletě. Za sebe tohle čtení rozhodně doporučuji.

Jak koupit

V Plzni ji můžete koupit v běžných knihkupectvích, pravidelně je několik výtisků na skladě v knihkupectví Ševčík v Solní ulici. Knihu si také můžete objednat v E-shopu nakladatelství Cykloknihy. Cena činí 149 korun.