Jak jsme se projeli regionem a zlomili přitom rekordy
„Letos se jel již 26. ročník,” říká hlavní organizátor Jirka Štekl. „Poprvé se Západočeským regionem za 17 hodin jelo v roce 1985. Hlavním motivem nás železničářů byla touha překonat vlak a objet všechna okresní města tehdejšího Západočeského kraje v jeden den. Vlakem to totiž v jeden den nešlo zvládnout,” dodává Jirka k tomu, jak tahle zajímavá cyklistická akce vznikla. Každý si může vybrat jednu z tras a po dohodě s organizátory ji jet i mimo daný termín, který letos padnul na sobotu 19. června. Vždy se totiž vybírá termín co nejblíže slunovaratu, kdy je den nejdelší. Pro rok 2010 to byla sobota 19. června a byly vypsány tyto trasy:
A - CYKLISTÉ FANATICI - 340 km
start v 5:00 hod. (letos jelo 8 cyklistů)
Plzeň - Karlovy Vary - Sokolov - Cheb - Tachov - Domažlice - Klatovy - Rokycany - Plzeň
B - CYKLISTÉ DÁLKOPLAZI - 240 km
start v 6:00 hod. (letos jelo 5 cyklistů a 1 cyklistka)
Plzeň - Manětín - Bochov - Teplá - Planá - Tachov - Domažlice - Kdyně - Merklín - Plzeň
C - CYKLISTÉ ŠPLHAVCI - CDJV PLEŠIVEC - 220 km
start v 6:00 hod. (letos nejel nikdo)
Plzeň - Toužim - Bečov - Karlovy Vary - Merklín - Pernink - Plešivec - Jáchymov - Ostrov - Karlovy Vary - Kolová - Javorná - Útvina - Toužim - Plzeň
D - CYKLISTÉ TURISTI - 150 km
start v 7:00 hod.
Plzeň - Sp. Poříčí - Lnáře - Blatná - Březnice - Příbram - Rožmitál - Borovno - Plzeň
E - CYKLISTÉ TEORETICI - 100 km
start v 8:00 hod.
Plzeň - M. Touškov - Pernarec - Konst. Lázně - Nečtiny - Manětín - Horní Bříza - Plzeň
F - CYKLISTÉ BAJKAŘI - 80 km
start v 8:00 hod. od ČD a ve 13.00 hod. z Táborské 15
Plzeň - Bukovec - Chrást - Břasy - Radeč - Dobřív - Mirošov - Raková - Maršál - Plzeň
V podmínkách účasti se přitom uvádí: „Každý závodník doloží průjezd kontrolním bodem trasy orazítkováním příslušné kolonky v průkazu. Pro rovné podmínky při srovnávání výsledků z jednotlivých ročníků doporučujeme razítko z nádraží ČD v daném městě. Pouze v případě nemožnosti lze akceptovat i razítko jiného subjektu, nejlépe v blízkosti nádraží. Razítko si musí zajistit přímo sám závodník příp. jeden závodník ze skupiny i pro ostatní členy skupiny. Je vyloučeno, aby razítka získávala např. posádka doprovodného vozidla.”
Jak jsme se dálkoplazili
Podle plánu jsme se s Vojtou sešli na startu před hlavním nádražím v šest ráno a zaregistrovali se. „Už je na trase ještě jeden dálkoplaz,” upozornil nás hlavní organizátor Jirka Štekl. „Ten ale už jel v pět hodin,” dodal. To nám moc smíchu do tváře nedodalo. Navíc bylo silně podmračeno a trochu pršelo. Podle mých odhadů po ranním shlédnutí družicových snímků oblačnosti to ale vypadalo jen na maximálně dvouhodinový lehký déšť. V 6.05 jsme již vyjížděli na naši 240 kilometrů dlouhou trasu.
Předpověď počasí byla přesná - u Vladměřic před sjezdem do Manětína jsme si již prohlíželi konec fronty a protože z ní ani moc nepršelo, jediné, co nás trápilo, byla zima od nohou. Já měla ty své ztuhlé až do Bochova a ani šlapání do kopečků je nerozehřálo.
V Manětíně není vlakové nádraží, takže jsme si první razítko vyžádali u pumpy. Čerpadlář byl trochu překvapený, ale razítko nám dal. Do Bochova (kde jsem před tím nikdy na kole nebyla) jsme se vydali po CT35 přes Pšov. Mně došly podrobné mapy (použila jsme komplet cykloturistických map Plzeňského kraje, kde zrovna Bochov a jeho blízké okolí chybí) a tak navigoval Vojta. Nádraží bylo až na druhé straně Bochova, ale již pěkných pár let opuštěné. Tak jsme si jen udělali fotku a vrátili se asi kilometr zpět na křižovatku, kde jsme měli odbočovat na Teplou. Tam byla totiž čerpací stanice, kde jsme získali razítko. Právě, když jsme odjížděli od pumpy, přijeli tři kluci na silničkách a pozdravili nás. Jednoho z nich jsme zahlédli na startu. Někdo nás dohání - to mne tedy netěšilo. Ovšem na silničkách bez brašniček se to frčí... Cestou do Toužimi nás dojeli. V jednom z nich jsem poznala Emila Kohouta. Využili jsme příležitost udělat foto pelotonu. Ten den byla jen jediná a dokonce nám k tomu asistovalo i sluníčko!
V Teplé jsme našli další opuštěné nádraží, naštěstí skoro proti němu byl hotel, kde nám dali razítko. Nádraží v Plané a Tachově už jsme raději ani nehledali a o razítko si řekli u pumpy po cestě. Trasa tedy vedla většinou po slušných asfaltkách, takže u každého města byla aspoň jedna čerpací stanice. Při jízdě z Teplé do Plané jsme potkali dva Holanďany na kolech. Jedou prý do Prahy a paní mi ukazovala skládací sedátko do kempu, které si vezla na zadním nosiči. No, myslím, že oproti nim jsme opravdu jeli nalehko...
Při cestě z Tachova začalo svítit sluníčko a vytvářely se nádherné mraky. Srdce mi rvalo, že nemohu zastavovat a fotit, jak jsem zvyklá. Tento luxus jsem si dopřála jen na pár místech. Každá fotozastávka s mojí zrcadlovkou znamenala: zbrzdit, zastavit, vytáhnout foťák, udělat záběr/y, sklidit foťák a zase se rozjet, což přepočteno na minuty znamená 1,5 - 2 minuty. Při představě, že dojedeme za tmy, jsem každé focení zvažovala, protože nás oba zdržovalo. Vojta naštěstí sdílí stejnou zálibu ve focení. Svoji zrcadlovku tentokrát nechal pro odlehčení kola doma, se mnou ale jako fotograf soucítil. Kochali jsme se nádhernými vyhlídkami na pohraniční Český les i krajinu kolem a při sjezdech po pěkných asfaltkách postupně zvyšovali průměrnou rychlost jízdy. Do kopce klidně a ve stálém tempu, dolu pak rozjet a lehnout na kolo - to byla naše strategie.
Vojta dbal mé rady a v pátek se řádně napapal, takže mu to pěkně jelo. Já jsem páteční jídlo poněkud zanedbala, což jsem hlavně ráno pořádně cítila. Svačinka v Kundraticích pod Přimdou s nohama nahoře mne ale nakopla. Vycucla jsem skoro třetinu tuby Pikaa, které můj ranní hendikep vůči Vojtovi srovnalo. Navíc jsem skoro celou tuto cestu už znala, nebo aspoň území, kterým jsme se teď pohybovali, Bělá nad Radbuzou, Hostouň, Poběžovice tam už jsem na kole jezdila. Přes Draženov to do Domažlic bylo už jen co by kamenem dohodil. Oba jsme se tam těšili, protože jsme si tam naplánovali zastávku s teplou večeří v hospodě. V restauraci U Kocoura pod náměstím nám vyšli ve všem vstříc - kuřecí s omáčkou po provensálsku s rýží (dali jsme je si oba jako nostalgickou vzpomínku na Francii) i džus s vodou z kohoutku. Navíc to bylo opravdu rychlé, jak jsme žádali, takže jsme již za 35 minut mohli znovu do sedel! To už jsme se stále se zvyšující průměrnou rychlostí začali doufat, že do Plzně dojedeme ještě za světla. Na nádraží v Domažlicích jsme získali první a také jediné nádražní razítko do průkazu a pak jsme to natřeli do Kdyně. Pumpa byla hned na kraji, takže když jsme měli razítko, poupravili jsme ještě trochu směr na Plzeň, abychom se vyhnuli zbytečným kopcům. U odbočky na Oprechtice opět začalo svítit sluníčko a svými teplými paprsky nasvěcovalo krajinu a vytvářelo tak nádherné scenérie s dramatickými mraky na obloze. Udělali jsme si tedy poslední společné foto na autospoušť. Posledních padesát kilometrů do Plzně nám lépe ubíhalo - bylo se stále na co dívat, přestože tuhle trasu jsme jeli už nesčíslněkrát.
Z poslední svačinozastávky před Dnešicemi jsem zavolala Jirkovi do cíle, abych zjisitla, že na trati jsou ještě dva cyklisté fanatici a kromě nás ještě tři dálkoplazi. Slíbil, že na nás počká, já zas, že dojedem do deseti večer. V Dobřanech jsem při svitu zapadajícícho slunce udělala poslední fotku na trase. Do Táborské v Plzni jsme dojeli ve 21.45, můj cyklokompjútr naměřil v Pizzerii CORTINA 255 km, celkový čas jízdy 12 hodin 58 minut, Vojtův průměrnou rychlost 19 km/hod. Přes můj desetikilový hendikep oproti silničářům v podobě zrcadlovky, svačiny vč. dvou cyklolahví, map atp. (Vojta na tom byl jen o zrcadlovku líp) myslím, že jsme zvládli trasu na hranici možností našich a našich kol a hlavně bez následků. Můj DURATEC jen ukázal své kvality - žádné bolesti v zádech a ve sjezdech jsem měla před Vojtou jednoznačně navrch. Na mém Trophy D10 se totiž při sjezdech cítím jako na silničce - rozjedu, zalehnu a pak už jen předjížtím ty, co zůstali přede mnou... Snad jen únava se na nás večer podepsala a druhý den se občas připomněla.
Rozhodně nelituji toho, že jsem to zkusila, a věřím, ža ani Vojta, kterého jsem k tomu poňoukla. Pro mne to byla již druhá dvoustovka, při které jsem překonala vlastní kilometrový rekord, Vojta jel dvoustovku poprvé, a hned ji překročil rovnou o 70 kilometrů! Pokud zatím jen cykloturistujete na delší tratě a chtěli byste si nějakou delší trasu (tedy více jak 150 kilometrů) zkusit, připravili jsme pro vás pár rad, jak se připravit a jak si počínat na cestě samotné.
Jak se připravit na dlouhou trasu na kole (150 km/den a delší)
- Pravidelně trénujte - poslední měsíc aspoň 100km/den trasy každý týden, vyzkoušejte dva nebo tři dny delší trasy hned za sebou (např. v sobotu 120 km/den, v Ne 100 km/den)
- Správně napumpujte kola - podhuštěné kolo je náchylnější k defektu a hlavně vás zbytečně připravuje o energii (málo napumpované kolo má větší styčnou plochu s povrchem silnice a tedy i větší odpor, který musíte překonávat)
- Namažte řetěz - máte-li ho suchý, píská-li či dokonce vrže, zbytečně se nadřete (Kdo maže, ten jede!)
- Vyberte si vhodného parťáka/y - ideálně přibližně stejně zdatné jako vy a společnou cestu si vyzkoušejte, abyste zjistili, zda vám tempo, způsob jízdy, frekvence zastávek i vlastní společnost bude vyhovovat
Na dlouhé trase
- Dodržujte pitný režim - pijte přiměřeně k počasí a hlavně pravidelně. Čím je větší teplo, tím víc vypotíte, i když je třeba pod mrakem a při jízdě to vůbec nevnímáte. Musíte tedy doplňovat spolu s vodou i soli a stopové prvky. Proto jsou na cestu vhodné instantní nápoje, které můžete přidat do cykloláhve s vodou.
- Dělejte pravidelné zastávky - i krátká čtvrthodinová zastávka vás může pěkně vzpružit, pokud uvolníte nohy (dáte je nahoru) a doplníte energii a tekutiny
- Udržujte pravidelné tempo - právě na dlouhých trasách je důležité neseštvat sebe nebo i ostatní hned na začátku, ale rozvrhnout si dobře síly
Letošní ročník akce Západočeským regionem za 17 hodin
Zřejmě díky rannímu dešti startovalo letos jen 32 cyklistů (z toho 3 ženy), v roce 2009 to bylo 40 cyklistů a v roce 1995 rekordních 109 cyklistů a cyklistek, naopak o rok později se na start kvůli vytrvalému dešti a zimě postavilo pouze 18 cyklistů. Nejmladšímu účastníkovi Jindřichu Kučovi (na fotografii vlevo) bylo jedenadvacet let a byl to také letošní nejmladší cyklista-fanatik. Nejstarším letošním účastníkem byl Václav Radil, který se vydal na trasu pro cyklisty teoretiky a ujel celkem 130 kilometrů.
Statistika účasti 19. 6. 2010 podle kategorií:
A - CYKLISTÉ FANATICI - 340 km - 8 cyklistů
B - CYKLISTÉ DÁLKOPLAZI - 240 km - 5 cyklistů a 1 cyklistka
C - CYKLISTÉ ŠPLHAVCI - CDJV PLEŠIVEC - 220 km - nikdo
D - CYKLISTÉ TURISTI - 150 km - 4 cyklisté
E - CYKLISTÉ TEORETICI - 100 km - 4 cyklisté
F - CYKLISTÉ BAJKAŘI - 80 km - 2 cyklisté
Nejvzdálenější fanatik - R. Herčík, K. Vyleta Kraslice
Nejstarší fanatik - Jiří Tokár 48 let
Nejmladší fanatik - Jindřich Kuča 21 let
Nejstarší účastník - Václav Radil 72 let
Nejmladší účastník - Jindřich Kuča 21 let
Nejvzdálenější účastník - V. Bašta, R. Herčík, K. Vyleta Kraslice
Nejrychlejší fanatik - Jaroslav Roubal, Jindřich Kuča 15.41 hod
Odkazy
www.cykloklub.com - info na stránkách Cykloklubu
Přílohy
Itinerář naší cesty (41.00 kB)Výsledková listina (88.50 kB)