Na tento rozhovor jsem se chystala dlouho. Nevědomky mne částečně předběhla kolegyně Jitka Vrtalová. Jenže dělat rozhovory o vztahu ke kolu a nesvézt se s dotyčným aspoň pár kilometrů, to není můj styl. Když mi nevyšla účast na Moravském džbánku, jak se nazývala trasa předloňského Ebicyklu, přihrál mi Osud jinou příležitost. Loňský Ebicykl, jak se spanilá jízda po hvězdárnách Čech, Moravy a Slovenska nazývá, měl projíždět Plzní a přípravný výbor mne oslovil, zda bych neporadila s hladkým průjezdem městem. Nakonec jsem peloton z Doudlevec přes město na hvězdárnu a pak až k Rokycanům na kole provedla osobně. Zatímco většina ebicyklistů hasila žízeň Na Spilce, já zpovídala polního Hejtmana spanilé jízdy, jak ebicyklisté Jiřímu Grygarovi říkají, na nádvoří Plzeňského Prazdroje. Již pár měsíců před tím ale rozhovor na veletržním stánku začala moje kolegyně Jitka Vrtalová...

 

Jitka: Co pro vás kolo znamená, od kdy na něm jezdíte a proč si myslíte, že kolo je u nás tak populární?
Grygar: Za mého mládí tak moc populární nebylo. Kola byla drahá, bylo jich málo a těžko se do nich sháněly součástky, takže lidé na nich moc nejezdili. Museli mít nějaký dobrý důvod. Já jsem se naučil jezdit na kole za války, za 2. světové, za 1. světové jsem ještě nebyl. Bylo mi šest let, takže na kole jezdím od šesti, vášnivě pak od svých deseti. To je krásný příběh... Když skončila válka, byl jsem jako podvyživené dítě velice často nemocný. Maminka mě vodila po různých doktorech a jeden z nich jí poradil, že potřebuju pít plnotučné mléko od sedláka. Tehdy se totiž prodávalo pouze odstředěné mléko, které bylo v podstatě modré. Plnotučné mléko prý mě postaví na nohy. V té době jsme bydleli v Opavě a maminka sehnala nějakého sedláka z nejbližší vesnice, který byl ochotný plnotučné mléko prodávat. A já jsem si pro něj musel jezdit na kole. Nešlo to jinak. A tak jsem s plechovou bandaskou na řídítkách obden jezdil pro mléko. Bylo to pět kilometrů tam a pět zpátky, takže obden jsem jezdil deset kilometrů na velmi zajímavém kole. Bylo mého táty, mělo dřevěné ráfky, balónové pláště, berany a nezvykle dlouhé sedlo. Neuvěřitelné. Vzadu mělo z jedné strany cvrčka a z druhé strany furtšlap, takže podle toho, jak se zadní kolo přehodilo, tak se s ním jezdilo. Bylo to v podstatě dráhové kolo. Když se použil furtšlap, tak se jezdila dráha, a když se chtělo jet po silnici, tak tam byl cvrček. Žádná přehazovačka.

 

Jitka: Co pro vás znamená kolo dnes?
Grygar: Ještě bych k tomu řekl, že já se potom zdravotně hodně zlepšil, ale to nepřičítám tomu mléku, ale tomu, že jsem pravidelně jezdil na kole. Těch deset kilometrů byl docela dobrý trénink.

 

Jitka: Já jsem to pochopila tak, že jste jezdil pro to mléko na kole tam a zpátky a tím jste si najezdil fyzičku.
Grygar: Ano, to je ono. Tak to skutečně bylo. Od té doby jsem zjistil, že je to naprosto vynikající dopravní prostředek. Pro mě je kolo dopravní prostředek, já na cykloturistiku primárně nejsem, já se potřebuju dostat z místa A do místa B. A na to je kolo zdaleka nejvýhodnější - řekněme do vzdálenosti třiceti kilometrů od místa bydliště. Je to nejrychlejší dopravní prostředek, který dodnes znám.

 

Jitka: A když vidíte dnes, jak je u nás vnímaná dopravní cyklistika. Nezapomněli jsme tak trochu na kolo jako na dopravní prostředek?
Grygar: Mně se zdá, že se to teď docela lepší... Shodou okolností jsme nedávno měli v Praze stávku a najednou spousta lidí jela do práce na kole. Potom dělali nějaký průzkum. Já pracuju ve Fyzikálním ústavu, to je největší ústav Akademie věd vůbec. Je kousek od Letňan, prakticky v Ďáblicích. Při tom průzkumu zjišťovali, jak lidé z různých podniků jezdí pravidelně do práce, a Fyzikální ústav to s cyklisty vyhrál. Máme největší počet zaměstnanců, kteří dojíždějí do práce na kole. Takže u nás je to docela standardní dopravní prostředek. Ale je pravda, že se hodně zanedbalo. Lidé se ke kolům pomalu vracejí, protože v těch přeplněných ulicích a v zácpách není ježdění do práce nijak pohodlné. Tedy pokud nemůžete jezdit metrem - to pohodlné je. Kolo se dostává opět na výsluní a já myslím, že se to bude šířit. Podobně jako v zahraničí. Když jsem pracoval v Holandsku, tak jsem si zvykl jezdit do práce na kole, protože tam je to absolutně běžné. Skoro každý Holanďan jezdí na kole do práce. Má pro to vytvořené i podmínky, jsou tam samostatné pruhy pro cyklisty a je v nich docela husto. Tam si musíte dávat pozor, aby vás ti ostatní nevytlačili. Tam se pracuje lokty, když jede člověk do práce. Já doufám, že to k nám přijde taky, protože je teď čím dál tím dražší benzín a ta renesance, co nastává u kola jako dopravního prostředku, už nastala. Cykloturistika, ta už letí delší dobu. Zamlada u nás taky cykloturistika moc nebyla, protože nebylo kam jezdit. Neměli jsme výjezdní doložky, tak jsme mohli jezdit jen po Československu. Dnes ty možnosti jsou. Když to vidíte tady na veletrhu, co všechno se nabízí, kam si můžete vyjet na kole, je to úžasné. Já mám tak málo volného času, že to musím spíše dělat jako součást práce. To znamená, že jezdím do práce nebo z práce.

 

Jitka: Takže pro vás je hlavní úspora času, kterou to přináší.
Grygar: No, úspora času, to v každém případě. Ale je to také příjemné.

 

Jitka: Mnoho lidí říká, že se bojí jezdit na kole po Praze.
Grygar: To já taky. Já jsem dřív jezdil po Praze na kole do práce, ale stalo se mi v jednom roce, že jsem měl dvě kolize s auty, a to dosti sprosté. Bylo to naprosto hrubé porušení pravidel od toho automobilisty a tak jsem si uvědomil, že to je nebezpečné a nestojí mi to za to riziko.

 

Jitka: Vypadá to ale, že vás to neodradilo.
Grygar: Neodradilo, ale nejezdím po Praze, tady se bojím. Kdyby byly ty stezky aspoň propojené, že by se člověk autům vyhnul, tak bych to dělal. Ale ty stezky jsou neúplné, kdy máte tři kilometry stezky a konec. Dokud to nebude propojené, tak je to celkem k ničemu.

 

Jitka: To znamená, že jako hlavní problém Prahy vnímáte nespojitou síť bezpečných chráněných stezek. Rozumím tomu dobře?
Grygar: Ano, přesně tak.

***

Zde končí první část rozhovoru, který s Jiřím Grygarem vedla Jitka Vrtalová. Já na něj navázala po dvou dnech strávených s ebicyklisty v našem kraji. Hejtmana, jak mu ebicyklisté říkají, jsem po očku sledovala na trase z Chebu přes Tachov do Horšovského Týna i druhý den z Horšovského Týna přes Plzeň do Rokycan. Nejen na trase, ale i na zastávkách. A nestačila se divit... Etapy loňského Ebicyklu totiž měly v průměru sto kilometrů a po cestě pěkných pár pořádných kopců. To vše ve třicetistupňových vedrech. Z mého pohledu docela náročné trasy, které Jiří Grygar stálým tempem a bez zbytečných zastávek dobře zvládal. Mnozí mladší by mu mohli závidět. Postupně jsem si sumírovala otázky, které jsem mu na lavičce nádvoří Plzeňského Prazdroje položila...

 

Radka: Na něco se vás už dříve ptala kolegyně Jitka Vrtalová a já bych na to chtěla navázat. Když vás vidím jet na kole Ebicykl, což je v podstatě spíš odpočinková akce, ráda bych se zeptala, co pro vás znamená kolo jako takové?
Grygar: Já myslím, že pro mě je to součást životního stylu, protože jsem začal jezdit na kole velice brzo. Už v deseti letech jsem jezdil relativně pravidelně. Měl jsem kolo od táty a moc mně vyhovovalo. Jezdil jsem na něm do školy. Bydlel jsem v Opavě, takže jsem jezdil na gymnázium a tam jsem opřel kolo o budovu zvenčí a šel jsem na hodinu a vůbec mě nenapadlo, že by mi kolo mohl třeba někdo vzít nebo poškodit. Po celou dobu studia jsem takto jezdil do školy, aniž bych ho zamykal. Zámky snad ani v té době neexistovaly. Na tohle kolo s dřevěnými ráfky jsem byl velice pyšný, říkal jsem mu Budulínek. Mělo velice dobrá ložiska, krásně jezdilo, takže když jsem potom byl větší a přesvědčil maminku, že mě pustí, podnikal jsem i dálkové cesty. Jezdil jsem napříč Moravou, protože jsem měl všude příbuzné - například z Opavy na Hanou a z Hané do Brna a zase zpátky, to mi bylo asi šestnáct.

 

Radka: A kolik to bylo kilometrů?
Grygar: Tak těch osmdesát jsem udělal.

 

Radka: Na kole s dřevěnými ráfky, tak to je slušný výkon.
Grygar: A bez problémů, já jsem to vůbec nebral, že je to nějaká námaha, já bych to z Opavy do Brna byl ujel možná i za den, ale protože jsem tam měl ty příbuzné, tak jsem to jezdil za dva dny. Začal jsem jezdit sólo, to mě velice bavilo. Nepotřeboval jsem nikoho dalšího, na ostatní sporty je většinou potřeba druhého.

 

Radka: Kolo pro vás znamenalo svobodu?
Grygar: Samostatnost i svobodu. Mě bavilo sportovat a tento sport se dá dělat sólo. Je to pro mne součást běžného života. Kolo jsem používal právě spíš k cestě do školy. Nebo když jsem jel navštívit nějakého kamaráda nebo jsem něco potřeboval přivézt, tak jsem jel na kole. Prostě pěšky se mi nechtělo chodit, tak jsem jezdil po městě, města byla prázdná, nebyla žádná auta, takže to šlo.

 

Radka: Všimla jsem si, že jezdíte pořád ještě na favoritovi, máte k němu citový vztah?
Grygar: Já jsem dlouho jezdil na Budulínkovi, ale tam byl problém, že na ty dřevěné ráfky se nedaly sehnat pláště. Na nich je jiný žlábek, takže to skončilo tím, že jsem prošoupal pláště. Potom jsem si našetřil, z prvních honorářů na kolo značky Eska. Přednášel jsem jako středoškolák po dobu tří měsíců jako průvodce na brněnské výstavě o vývoji vesmíru, Země a člověka. Měl jsem oprávnění provádět návštěvníky první třetinou výstavy, tedy o vesmíru, a když jsem došel k vývoji Země, tak jsem vždy návštěvníkům řekl: „A tohle vám zase poví kolega geolog." No, a ono se dost často stalo, že zrovna žádný geolog nebyl k dispozici, tak ti lidé říkali, tak pojďte s námi a řekněte námo tom něco. Tak jsem tedy přednášel i geologii. Bylo to na tehdejší poměry dobře placené, ale pořád nám to nevypláceli a nevypláceli, a když nám to pak konečně dali, bylo to v pondělí a v sobotu byla měnová reforma. To bylo v roce 1953. Pak byla měnová reforma. To, co mi po ní zbylo, ještě pořád stačilo na to, abych si koupil tu esku. Byla samozřejmě jednodušší než favorit, kterého teď mám. Neměla přehazovačku, měla jenom přední talíř, vzadu cvrčka, k tomu berany a dlouhé sedlo. Na ní jsem najezdil odhadem asi čtyřicet tisíc kilometrů, než mi praskl rám.

 

Radka: Psal jste si to, nebo nějak evidoval?
Grygar: Ne, že bych si to psal, to jsem odhadl. Věděl jsem zhruba, kolik kilometrů jsem najezdil za měsíc.

 

Radka: A kolik jste najel za rok, máte představu?
Grygar: Za rok to bylo takových dva tisíce kilometrů.

 

Radka: Tak to je dobré na dopravního cyklistu.
Grygar: Pak se to stupňovalo a na vysoké škole jsem se na té esce účastnil nějakých závodů a docela mně to šlo. Jeli jsme na kolech Masarykův okruh, který jezdí auta, a já ten závod vyhrál.

 

Radka: Tak vy jste byl dokonce závodník?
Grygar: Jen mezi studenty, ten závod, co jsem vyhrál, pořádala naše fakulta. Potom jsem si říkal, že bych trošku mohl závodit, ale závodění mě zas tak moc nebavilo, nebylo to ono. Ale zjistil jsem, že kolo je perfektní dopravní prostředek, protože se člověk nemačká. Teď v létě je na kole pořád příjemně, i při těch třiceti stupních to jde.

 

Radka: A co pokládáte na kole za důležité? Vy ho máte vybavené některými vychytávkami...
Grygar: Teď za nejdůležitější doplněk považuju zpětné zrcátko, to mi velice pomáhá, to je fajn. Ty ostatní věci jsou celkem standardní, ale pak ta plácačka - to jste viděla. Protože jezdím většinou sám, tak jezdím zásadně s vyklopenou plácačkou.

 

Radka: A proč ji používáte, co vás k tomu vedlo?
Grygar: Já jsem zjistil, že se automobilisté bojí, že si odřou lak o tu plácačku. A i když je z plastu, tak si dávají odstup. To vidíte zřetelně, že žádné auto nejede kolem mě těsně. Ta plácačka má magický vliv, protože oni si představují, že ode mě budou mít škrábanec v laku na karoserii.

 

Radka: Všimla jsem si, že vy dost striktně dodržujete předpisy. Ukazoval jste třeba rukou i na křižovatce, kde já bych řekla, že neukážu, protože mi přišlo, že jedu rovně. Máte k tomu nějaký důvod?
Grygar: Ano, jakmile bych neměl tenhle reflex, tak bych na to určitě někdy zapomněl. Takhle to mám pod kůží a nezapomenu. I tam, kde je to důležité. Ale musím vědět, že to dělám vždycky.

 

Radka: Ještě jsem se chtěla zeptat, jak teď kolo používáte? Teď jedete Ebicykl, což je akce, která je relativně náročnou etapovou týdenní cestou po hvězdárnách. Jak jezdíte mezi Ebicykly?
Grygar: Jak začnou na jaře trochu osychat meze a už není taková zima, tak začnu. Nejezdím v zimě, když je náledí a sníh. Dřív jsem to také někdy dělal, teď už ne. Takže začínám, řekněme, v březnu, když to jde. Letos to bylo dost blbé, protože bylo špatné počasí. Začnu tedy jezdit na jaře a jezdím do Ondřejova, na hvězdárnu - studovat do knihovny. To mám prakticky každý týden 65 kilometrů tam a zpátky. A když jsem ještě pracoval v Řeži, tak jsem jezdil na kole do práce tak třikrát týdně. To jsem najezdil ročně asi tak čtyři a půl tisíce kilometrů.

 

Radka: To je na dopravního cyklistu hodně.
Grygar: Teď tedy najedu tak dva a půl tisíce.

 

Radka: Ještě mi řekněte, co vám dává kolo teď? Ve vašem věku jezdit na kole a zvládnout takovou túru, klobouk dolů.
Grygar: Mě to baví. Je příjemné, že to pořád jde.

 

Radka: Já vím, že vy jste člověk, který myslí logicky, dává si věci dobře dohromady... Mě občas štve, když vidím, že lidé z jasných věcí nedovedou vyvodit jednoduché závěry pro sebe. Pořád si lámu hlavu, proč lidé nejezdí, když je to zdravé, rychlé, levné. Proč kolo nepoužívají více? Co si o tom myslíte vy?
Grygar: Pro mě je to, jak říkám, od dětství zásadní součást mého života. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že je to výhoda. Tady se mnou jezdí profesor Komrska. Jsme kamarádi z vysoké školy, spolu jsme studovali fyziku v Brně a už během školy jsme každé prázdniny ještě s jedním třetím jezdili na kole po republice. Ve svých dvaceti letech jsme ji objeli celou. Každé prázdniny jsme si vybrali buď Čechy, nebo Moravu, nebo Slovensko. Takže na kole jsme byli i v Košicích. Prostě to byla naše přirozenost a on také jezdí dodneška. Žije v Brně ve velkoměstě a na kole jezdí denně a ještě víc kilometrů než já. Nás to tak baví, připadá nám to tak přirozené, že si to jinak ani nedovedu představit. Dokonce se mi stal na kole úraz... To byl docela malér, já jsem totiž spadl na náledí.

 

Radka: Ale v jízdě na kole vám to asi nevadí?
Grygar: No, na kole mi to nevadí, ale problém byl, že mě museli operovat. Dokonce jsem musel mít narkózu, protože jsem si zlomil krček. A když jsem se z té narkózy probudil, tak prý jsem se sestřičky ptal, jestli budu moci zase jezdit na kole.

 

Radka: To je krásné, to je velmi silný citový vztah. Já sama si nedovedu představit, že bych nemohla jezdit na kole. Pane Grygare, myslím, že pro vás je to podobně nepředstavitelné, že?
Grygar: To opravdu, je to o těch endorfinech... Když přijedu z Ondřejova, změřím si čas. Hlídám si to a mám tam jeden takový kopec, který sleduju, jestli ho ještě vyjedu a za kolik ho vyjedu. Takže když se mi podaří překonat můj vlastní nejlepší čas, jsem prostě nadšený.

 

Radka: Vy závodíte sám se sebou.
Grygar: Rád závodím sám se sebou.

 

Radka: To já taky.
Grygar: Na ty druhé nemám, to je evidentní, ale mám na sebe.

 

Radka: To je i bezpečnější, když jedete ve skupině, mnohem častěji se něco stane, a když si dáte závod sám se sebou do kopce, nebo do nějakého místa...
Grygar: ...tak nemůžete nic zkazit.

 

Radka: Ano, přesně tak. Pak se nic nestane.
Grygar: A to se mi všichni smějí, že si pořád měřím i sekundy.

 

I na těch záleží... Přeji vám hodně šťastných kilometrů, abyste mohl jezdit, co vám síly stačí, protože vidím, že kolem opravdu žijete.

 

Když jsem tento rozhovor připravovala, zjistila jsem, že mi schází klíčová fotografie Jiřího Grygara na kole s vyklopenou bezpečnostní plácačkou. Během jízdy v pelotonu Ebicyklu ji běžně nevyklápí, málokdy totiž jede sám. Na tuto fotku jsem si musela počkat až do letošního Ebicyklu. Pořídila jsem ji na jedné frekventované silnici pod Tatrami. Na podzimním Reji Ebicyklu v Hradci Králové jsem se zase dověděla, jak se ten kopec, na kterém Jiří Grygar závodí sám se sebou, jmenuje. Mnohé ebicyklisty totiž v Hradci zaskočil svojí přednáškou Lásko mně ubývá sil, při které jako správný vědec předložil v grafech statistiky svého dlouholetého cyklistického počínání - graf závislosti celkových za rok ujetých kilometrů v posledních třiceti letech a hodnoty časů v osmisetmetrovém stoupání do posledního vršku Hlavačovák před Ondřejovem. Ostatně, svoji potřebu pravidelné jízdy na kole odůvodnil i vědecky v rozhovoru pro televizní štáb TA3, který s ním před první etapou letošního Ebicyklu v Liptovském Mikuláši natáčel rozhovor: „Marná sláva - mozek je sice malý útvar, který má jen něco přes kilo, ale bere si dvacet procent kyslíku, který si bere lidské tělo, což je poměrně hodně. Jako někdo jede na benzín, tak on jede na kyslík. Musíte mu ten kyslík dodávat."

 

Vždy, když vidím Jiřího Grygara šlapat do pedálů, tiše mu závidím. Co? Totéž, co Víťa Dostál, náš první cyklista, který na kole sám objel zeměkouli. Pro slovenskou televizi TA3 to na letošním Ebicyklu řekl moc pěkně: „Jestliže má někdo za své cyklistické vzory například borce z Tour de France, tak já jsem to včera Jurovi vyseknul takhle: V jeho věku necelých osmdesáti let bych chtěl šlapat na kole tak, jako šlape on. Tedy pokud se toho dožiju."

Kniha o Ebicyklu

O Ebicyklu také vyšla výpravná kniha, jejímž autorem je Dr. Jiří Grygar a kolektiv dalších ebicyklistů. Jmenuje se NA KOLE KE HVĚZDÁM, obsahuje 232 stran, je celobarevná na křídovém papíru a v pevné vazbě. Vydalo ji plzeňské vydavatelství CYKLOKNIHY.

Kniha je obsahově rozdělena do tří částí:

- Co to je EBICYKL
- Tipy na týdenní cykloputování
- Průvodce po hvězdárnách a planetáriích

 

Jiří Grygar je skvělý vypravěč, a tak text není jen suchopárným výčtem odborných poznatků z astronomie, ale koření ho i jeho lehce filozofické pohledy na život a historky z cest jeho i mnoha dalších účastníků Ebicyklu.

 

Přečtěte si také

ZDE! aneb moje dva dny s Ebicyklem na Plzeňsku - o loňském Ebicyklu s názvem Česká půlkopa

Ebicykl 2007 projížděl Plzní -  úplně první článek na portále plzenskonakole.cz psal o Ebicyklu, který se před sedmi lety také zastavoval v plzeňské Hvězdárně a planetáriu 

Tma na Manětínsku má přilákat astronomy i milovníky přírody - o nové oblasti tmavé oblohy na Manětínsku, jejímž patronem je Dr. Jiří Grygar

Odkazy

www.ebicykl.cz -  stránky Ebicyklu

Stříbrný vítr s Jiřím Grygarem - audiozáznam rozhovoru s Jiřím Grygarem o jeho životě (premiéra 3. září 2016  )

Fotogalerie