Vyhledávání

Redakce

Chcete zasílat novinky? Napište mi:
Radka Žáková (cykloRADKA) - editor.

Partneři

plzenskonakole.cz

Informační portál pro ty, co chtějí objevovat Plzeň a její okolí ze sedla svého kola. Tipy na cyklovýlety, užitečné rady a aktuální informace o komunikacích pro cyklisty

Vzpomínkové šlapání do pedálů za Mílu Ocáska

Míla Ocásek si jako cyklista na kole z lesa dovezl celou tuto hromadu dříví

Během své cyklistické kariéry jsem poznala spoustu cyklistů - silničářů, bikerů i cykloturistů. Na některé z nich se ale nedá zapomenout. O to víc mne zabolelo, když jsem se dověděla, že jeden z těch vyjímečných nečekaně zemřel. Jeho duše odletěla spolu se zvony do Říma právě na Velký pátek. Ten nahoře ho asi měl rád, neboť mu dopřál milosrdnou smrt ve spánku. Měli ho rádi snad všichni, co ho poznali, a tak se na jeho pohřbu sešlo hodně cyklistů a už tam se zrodil nápad uspořádat pamětní jízdu za tohoto mimořádného cyklistu. Čím se od ostatních odlišoval? Proč byl tak vyjímečný?

Autor: cykloRADKA(text&foto), Jirka ŠTEKL (foto), Vašek HEŘMAN (foto) Aktualizace: 16.05.2012
Vstoupit do diskuse (0)

Jirka Štekl, organizátor akce Západočeským regionem za 17 hodin, hned na startu řekl: „V životě jsem měl možnost poznat, kromě Míly, ještě jednoho podobného cyklistického fanatika, kterým byl baron Christian Battaglia. Oba dva se vyznačovali tím, že se svým bicyklem byli doslova srostlí a počet najetých kilometrů se u nich počítal ve stovkách tisíců. Jediný rozdíl mezi nimi byl v tom, že Míla se příkladně staral o prosperující domácí hospodářství, zatímco baronu Batagliovi padalo jeho rodné sídlo doslova na hlavu.” A to mohu potvrdit, protože jsem dům, který vlastníma rukama postavil, i o zvířata a zahrádku, kterou u domu se ženou Dášou měli, několikrát navštívila. Já sama jsem pár výletů s Mílou Ocáskem zažila. Většinou jezdil sám, často si plánoval trasy až za hranice do Německa a ujet za den na jednom ze svých favoritů 200 kilometrů pro něj vůbec nebyl problém. Také proto dlouhou dobu suverénně kraloval mému Kilometrovému žebříčku, který pravidelně sestavuji. Zatímco Míla najel ročně více než 20 tisíc kilometrů, cyklisté na další příčkách pomyslné bedny zvládli sotva polovinu. Míla se skupinou moc nejezdil, snad největší hromadná výprava, které se zúčastnil, byla za vyhlídkou u kaple sv. Markéty nad Mileticemi. Když jsme tohle místo s kamarádem objevili a já tam nafotila své nejkrásnější vrcholové panorama, zlákala tahle panoramatická fotka k výletu velkou skupinu cyklistů, mimo jiné i Mílu s Dášou.

Míla miloval Sedmihoří. Několik let tam žil a když nás tímto krajem s kamarádem provedl, opravdu to stálo za to. Lesními cestami až ke skalním mísám v době, kdy louky zářily žlutými květy pampelišek. Nezapomenutelný byl i výlet na německý hrad Flossenburg. Pamatuji se, jak jsem tenkrát byla překvapená, že zná i silničky za hranicemi - a to přitom nekoukal do mapy! Prostě měl to najeté. V posledních letech byl Míla poněkud plachý a hromadným akcím se spíš vyhýbal. Dost mne to mrzelo, protože náš kraj znal jako málokdo. A není se čemu divit - při těch téměř 450 tisících najetých kilometrech, co za život zvládnul! I když jezdil dlouho jen na favoritkách, lesní ani polní cesty pro něj nebyly překážkou. Teprve před pár lety si pořídil horské kolo. Ještě předtím ale sám či s pomocí své ženy vyrobil několik přívěsů za kola, aby mohl vozit dříví z lesa, nebo aby si mohl s Dášou vyrazit na delší výlet „s plnou polní” a ne jen galuskou pod sedlem. Jednou takhle nabalil „bubny”, jak říkal svému zvláštnímu nákladnímu vleku za kolo, porculánem a vyrazil s Dášou na kole na piknik.

Jednou s námi vyrazil na výlet do Německa pod Ostrý. Poté, co jsme zdolali náročnou trasu ze Svaté Kateřiny do Bavorské Rudy, pokračovali jsme kolem vodopádů lesními cestmi ke Grossarbersee. Při jednom sjezdu se kamarád, co jel přede mnou, vyhýbal nějaké terénní nerovnosti a když přejíždel z jednoho pruhu cesty do druhého, kde jel Míla, kolo mu uklouzlo po velkém oblázku a on upadl. Míla duchapřítomně držel ruku na brzdě co nejdéle, aby pak přes kamaráda přeletěl parakotoulem. Ohnul přitom talíř svého kola a rozbil si sklíčko hodinek. Talíř provizorně opravil, aby mohl dojet k našemu autu, rozbité sklíčko se stalo důvodem k pro nás nepochopitelné cestě po okresních městech našeho kraje. Protože Míla miloval přírodu a nerad jezdil po cestách, kde jezdilo moc aut, nechtěl pro sklíčko jet do Plzně, i když to měl nejblíže, ale postupně objel několik hodinářství ve větších městech. Najel tak kvůli rozbitému sklíčku asi 150 kilometrů. Byl velice skromný a když po prodělané těžké nemoci už nenastoupil do zaměstnání, vždy žertem říkal, že ho manželka platí od kilometru, tedy toho ujetého na kole.

Dáša o Mílovo sportování říká: „Byl dobrý i v hokeji, když se hrály boje mezi třídami ve školách a potom mezi jednotlivými závody ve Škodovce. Bavillo ho to moc v zimě, když zamrzaly řeky v Plzni a na nich se kluci vždycky dali dohromady! Ale přišlo jaro - léto a on vytáhnul kolo a po práci se svým starším kolegou z práce s panem Grossem pravidelně vyjížděli na Tachov, Domažlice a pod. Na cestách potkali jen pár aut, žádné náklaďáky. Stačili se vykoupat v Podhájí u Horšovského Týna a pak jeli zpět do Plzně. Dokázal využít smysluplně každý den. Později se dal dohromady s partou kolem Václava Vítovce a v roce 1981-2 začal se "Železnými muži". Následující rok byl obdarován leteckým zájezdem od Škodovky na ostrov Hvar. Byl prý dost nešťastný, co tam tak asi může dělat a válet se na pláži by ho moc nebavilo. Tak vymyslel papírový kufr na kolo (aby ho pustili do letadla) poskládal do něj kolo, svázal, přelepil a na ostrově Hvar nechal na plážích své kolegy a sám si celý ostrov cik cak projel na kole. Přejedl se po cestách hroznovým vínem a fíky a bylo to prý hrozně bezvadný a viděl víc než ostatní. A hádej, kde ten originální kufr nakonec skončil? Odvezl si v něm kolo zase náš první triatlonista Václav Vítovec na Havaj! Takový byl taky Míla. Originální se vším všudy. Úspěchy a vavříny ze soutěží Železných mužů nesbíral a vysvětlil to docela prozaicky. Musel by se soustavně připravovat, lítat po závodech a už nic jiného by nestačil. No a neměl v té době kde bydlet, tak začal shánět parcelu a stavět dům. Pro své budoucí sousedy musel být taky exotický. Určitě si ťukali na hlavu, kdo že to tam vedle nich chce bydlet. Domy tehdy stavěli celé rodiny a další příbuzní, ale jediný člověk? Co si umanul to si splnil! Kolo ho dopravovalo do práce a z práce denně v zimě v mrazech, v dešti a vedrech. Byl orignálně osvícený vepředu i vzadu, poslouchal už tehdy při jízdě rádio a na zastávkách lidem hlásil přesný čas! Po namáhavé práci v létě ale nezapomínal na odpočinek. To stavění přerušil a chodil se koupat. S takovou ohromnou vůlí jsem žádného jiného člověka nepoznala,” říká o Mílovi jeho žena Dáša.

Václav Vítovec popisuje jeho vztah ke kolu: „Pro Mílu existoval jediný sport na světě a jediný dopravní prostředek na světě. Byl jeho obrovskou celoživotní láskou, milenkou a kamarádem.” Kolo jednoznačně vedlo i když šlo o železné muže. „Železní muži doplnění o plavání a běh Mílu dráždili, ale ve srovnání s jeho milovaným kolem zbylé dvě disciplíny považoval za pomalé a nudné sporty. Nepoznal jsem jiného člověka, kterému pobyt s kolem v přírodě za jakéhokoliv počasí přinášel tolik radosti a štěstí.” dodává Václav Vítovec.

Sedmnáct cyklistů, kteří společně vyrazili na vzpomínkovou jízdu krajem, který Míla tak miloval, na něj při šlapání do pedálů nejednou vzpomněli. Zvlášť na místech, odkud bylo pěkně vidět hřeben hraničních hor. Jirka Štekl, který trasu připravoval, si dal záležet, aby vedla cestami, kterými Míla jezdíval. Jen trasu s ohledem na začátek sezóny a možnou účast i méně trénovaných cyklistů naplánoval trochu kratší, než byl Míla zvyklý. Ještě než jsme vyjeli na trasu, promluvil Jirka Štekl k účastníkům: „Dovolte mně, abych vás přivítal při příležitosti vzpomínkové jízdy na našeho společného kamaráda a přítele Mílu Ocáska. Chtěl bych tímto splnit svůj slib, který jsem mu dal při jeho poslední životní cestě v plzeňském krematoriu. Bohužel jsem neměl moc prostoru s výběrem lepšího termínu, než jsou právě ledoví muži. Věřil jsem, že se k nám zachovají shovívavěji, ale nestalo se tak. Přesto věřím, že vás chladné počasí neodradí a že věrni zásadám prodejců různého sportovního ošacení potvrdíme, že neexistuje špatné počasí, ale pouze špatně oblečený cyklista.” Na část z trasy (z Ostrova u Stříbra do Velkého Malahova) se připojila i Dáša a Mílův kamarád z Kraslic Vláďa Bašta. Oficiální zakončení bylo kde jinde než u Ocásků ve Stodě a nutno říci, že Dášu dojalo k slzám. Vynikající pohoštění nám po chladném dni s místy nepříjemným protivětrem přišlo velice vhod. Pro všechny účastníky byly připraveny účastnické listy s datem 13. května 2012. Dostali je všichni, které vidíte na této společné fotografii pořízené na křižovatce nad Ostrovem u Stříbra. Jsou to (zleva stojící): Pepa Nauš, Jirka Říha, Vašek Heřman, Jarda Škopek, Vláďa Nykles, Vláďa Bašta, Bedřich Černý, Jirka Ronovský, Dáša Ocásková, Tonda Jelínek, Láďa Ježek, Jirka Štekl, Milan Podskalský, Jiří Mičan a Míra Tauer (vpředu klečící) cykloRADKA, Pepa Racek. Dá-li nám pán bůh zdraví, sejdeme se za rok zase na nějaké Mílově oblíbené trase. Možná do Sedmihoří... To ale teď záleží hlavně na Jirkovi Šteklovi a Dáše Ocáskové. Já jen doufám, že bude trochu tepleji a pojede nás trochu víc. A že třeba zavzpomínámena Mílu i nad jeho fotografiemi. Pokud nějakou máte, prosím, pošlete ji do redakce.