Jízda na jednokolce vzbuzuje stále pozornost

Každý už to někdy viděl, i když většinou v kreslené podobě. Jednokolku u nás proslavil Večerníček. Jak to ten panáček dělá? ptali se mnozí, když viděli, jak se obratně otáčí na jednom kole se sedátkem a ještě přitom rozhazuje noviny. I mne to zajímalo, když si jeden z mých cyklistických kamarádů pořídil jedno kolečko s tyčí a sedlem a začal trénovat. Když jsem ho po roce potkala s partou podobných „bláznů", rozhodla jsem se ho vyzpovídat. A došlo i na ostatní...

Autor: cykloRADKA (text&foto), Lenka BOŘÍKOVÁ (foto), Petr EJEM (foto), Petra EJEMOVÁ (foto), archiv Petra EJEMA Aktualizace: 20.12.2018
Vstoupit do diskuse (0)

Moje první setkání s jednokolkou bylo více než před pěti lety. Jeli jsme nějakou hřebenovou cestu, už ani nevím kde. Na široké lesní cestě jsme potkali jinou skupinku cyklistů. Jel s nimi i jeden na jednokolce. Stihla jsem s nimi prohodit jen pár slov, než se ozvalo: „My tady odbočujeme. Tak ahoj!" Jeden za druhým zahnuli na nenápadnou lesní pěšinu na pasece mezi pařezy. Ten na jednokolce také. Jel poslední. S překvapením jsem koukala na pěšinu s velkými kameny, kterou obratně projel, aby mi zmizel v lese. Zůstala jsem s otevřenou pusou. Ten zážitek se mi vybavil, když mi můj dobrý kamarád a excelentní biker oznámil, že si pořídil jednokolku a začíná se to na ní učit. Bylo to asi před dvěma lety. Rozhodla jsem se ho vyzpovídat, nejen proto, že uvažuji o tom, že bych to také zkusila. Pavel už vyzkoušel kdejakou outdoorovou aktivitu a vzhledem k tomu, že bydlí na kraji Brd, na jednušce, jak jí říká, jezdí už teď i přes kořeny. Jak se k tomu dostal?

plzenskonakole.cz: Jak jsi přišel na nápad jezdit na jednokolce?
Pavel: Měl jsem zdravotní problémy se zády.
plzenskonakole.cz: Jak jsi narazil na jednokolku? Jakou to má souvislost?
Pavel: Poradil mi to fyzioterapeut v lázních, když jsem tam byl se zlomenou rukou. Začalo to cviky v tělocvičně a skončilo to lajnou na chůzi mezi stromy. No a já jsem ten typ, co do tělocvičny chodit nemůže, protože by se tam zbláznil, a na tom špagátu se nikam dojít ani dojet nedá, tak ho napadlo, abych se naučil na jednokolce.
plzenskonakole.cz: Jak je to asi dlouho?
Pavel: Dva roky. Bylo to poté, co jsem byl v lázních v Karlově Studánce po té zlomenině ruky.
plzenskonakole.cz: Jak jsi začínal? Jak ses na jednokolce učil?
Pavel: Koupil jsem na inzerát úplně obyčejnou noname dvacetipalcovou jednokolku za 700 korun. Na internetu se dají pořídit do tisícikoruny. S tou jsem pak začínal.
plzenskonakole.cz: A jak ses na ní začínal učit? Měl jsi někoho, kdo ti poradil jak na to?
Pavel: Koukal jsem se na videa na YouTube a četl jsem si na serverech, kde jednokolky prodávají. Tam často bývají rady, jak se to učit, a také bezpečnostní informace. V tom úplném začátku jsem se učil sám.
plzenskonakole.cz: Jak dlouho ti trvalo, než jsi byl schopen spolehlivě naskočit na jednokolku, protože to je asi pro začátečníka nejtěžší, nebo ne?
Pavel: Začíná se tím, že se nejdřív naučíš jezdit. Je to paradox, ale nejdřív se musíš naučit jezdit, potom teprve nastupovat.
plzenskonakole.cz: A jak jsi tedy nastupoval? Někde u nějakého schodu?
Pavel: Nastupuješ u plotu nebo v úzké chodbě, kde se můžeš držet rukama po obou stranách. Nebo třeba dopravní značka je naprosto ideální, případně násada od koštěte.
plzenskonakole.cz: Takže jsi trénoval s koštětem?
Pavel: Pak jsem jezdil s koštětem, protože někde nebyly dopravní značky a já po cestě nebyl schopný nastoupit, až když jsem někam dojel. Tedy vlastně došel. (Smích)
plzenskonakole.cz: To musel být pohled na jednokolkaře s koštětem!
Pavel: Ano, ale tak to bylo. Většina lidí, kteří to chtějí zkusit, shoří na tom, že si myslí, že na to vylezou. Ale to nedají. To už je vyšší dívčí! Je to, jak kdyby ses chtěla učit celé věty a neuměla bys slova.
plzenskonakole.cz: Takže první metou bylo naučit se jezdit a nastupovat až tou druhou?
Pavel: Ano. Je to těžké. A čím větší je průměr kola té jednokolky, tím je to těžší. Nastoupit na devětadvacítkovou jednokolku je nejtěžší.
plzenskonakole.cz: Proč je to těžší?
Pavel: Jednak je to velikostí kola, jednak nastupuješ do větší výšky. Na tu velkou už musíš vlastně naskočit. Na tu malou nastoupíš, když dáš nohu na zem a pak dáš druhou nohu do pedálu. Ale na té velké je sedlo vysoko, na tu musíš vyskočit, takže člověku déle trvá, než se to naučí.
plzenskonakole.cz: Když ses naučil na jednokolce jezdit a nastupovat, jaké byly další mety v učení?
Pavel: Když jsem asi po roce začal jezdit, začal jsem padat při jízdě. Jako když jedeš na kole a najednou bys upadla třeba po dvou kilometrech. Tak to se mi stávalo po 200 metrech na jednokolce. Ujel jsem 300 metrů a třísknul jsem sebou o zem. A to už jsem jezdit uměl! Pak jsem se dověděl od toho fyzioterapeuta, že je to tím, že nemám břišní svaly. Břišní svaly totiž nebolí, ale najednou vypnou. Řeknou ti dost. Změnit to jde jen postupným zvedáním fyzičky pánevních a břišních svalů, tedy tím, že pořád jezdíš. Ta vzdálenost se prodlužovala. Tak jsem ujel 500 metrů, kilometr, pak tři kilometry.....

plzenskonakole.cz: Kolik po těch dvou letech na jednokolce ujedeš teď?
Pavel: Když to není nějak brutální terén do kopce nebo z kopce, jsem schopen jet na vyjížďku asi 20 kilometrů. Asi bych ujel víc, ale mne ten stereotypní pohyb po silnici a po cestě nebaví. Pro mne to znamená spíš někde jezdit z kopce a do kopce a blbnout na jednom místě někde, kde se mi to líbí. Tak si postupně zvedám cíle. Když se někde jednou projedu, snažím se projet si to tam podruhé a popáté na jistotu a pak už hledám zase nějaké jiné místo. Mne neláká dát si tam silniční plášť a jet 80 kilometrů.
plzenskonakole.cz: Ale na silnici ses to musel učit, ne? Jak dlouho ti trvalo, než sis troufl jet někam, kde není rovný terén? Mně jsi ukazoval, že už přejedeš velký obrubník. Jak dlouho ti trvalo, než ses to naučil?
Pavel: Vyjet na práh nebo na podobné nerovnosti mi trvalo určitě půl roku. Možná to u mne trvalo déle, protože jsem dlouho neměl jinou jednokolku než tu malou dvacítku. Ta je jen na to se to na ní naučit. Ale já jsem v inzerátech neviděl žádnou pěknou a také jsem vlastně nevěděl, co si mám koupit. Tak jsem vlastně ze začátku nerostl. Byl jsem schopen jet po bílé čáře kilometr po krajnici na jednokolce, na které se ani nedalo skákat. Ona totiž neměla zpevněný střed, na kterém se dá skákat.
plzenskonakole.cz: Takže je to v podstatě silniční jednokolka?
Pavel: Je to sálovka a pro jezdce do 80 kilogramů.
plzenskonakole.cz: A když sis pořizoval tu druhou, pěknou jednokolku, to ses s někým radil? Co jsi od ní požadoval a proč?
Pavel: Já jsem na ní chtěl jezdit v terénu, tak jsem potřeboval hodně velké kolo. Od 26 palců výš, protože jsem věděl, že nebudu chtít skákat palety, schody, ale že se budu chtít pohybovat v krajině. Větší kolo je v terénu ovladatelnější. Na tom maličkém nepřejedeš nic.
plzenskonakole.cz: Tvoje nejnovější jednokolka má široký plášť. Jaký je to plášť?
Pavel: Ta má plášť jako na snowbikové kolo s průměrem 26 palců a šířkou 4,8 palce. Je to takový sjezdový speciál. To, co ty máš jako tlumič na sjezdovém kole, tady nahrazuje šířka a výška pneumatiky.
plzenskonakole.cz: Ten, kdo by si jednokolku někdy zkusil, nejspíš řekne: probůh, jak tohleto zabrzdíš z kopce? Má vlastně monocykl brzdu?
Pavel: Tak už jsme zase dál... Když se naučíš jezdit a jezdíš z kopce a umíš to ubrzdit nohama (jednokolky jsou totiž furtšlap), tu malou dvacítku nebo čtyřiadvacítku ubrzdíš nohama, tedy tlakem proti směru šlapání. Jako když jsi brzdila jako malá na tříkolce. Pokud chceš jezdit z kopce na šestadvacítce, tak to už nohama neudržíš.
plzenskonakole.cz: To znamená, že na jednokolce musí být brzda. Jaké brzdy se dělají na jednokolky?
Pavel: Dělají se například ráfkové brzdy Magura, ale třeba také kotoučovky podobné jako na kola. Ráfková brzda je blbovzdorná. Když s jednokolkou někde upadneš v terénu, tak kotoučovku nejspíš zničíš, ráfková brzda je odolnější. Pro začátečníka je asi vhodnější. Když ti totiž upadne bicykl, tak kotouč neohneš, na jednokolce se ale snáz stane, že se kotouč ohne nebo nějak poškodí. Kotoučová brzda je také hodně ostrá. Když hodně přibrzdíš, tak kolo ubrzdíš jednou brzdou. Ty ale tak silnou brzdu na jednokolce nepotřebuješ, protože brzdíš váhou svého těla.
plzenskonakole.cz: Když jsem si prohlížela fotky jednokolkářů či monocyklistů, jak se jim říká, všimla jsem si, že mají vpředu u sedla takovou páčku. To je brzda nebo řidítko?
Pavel: To je brzda.
plzenskonakole.cz: Z fotek a videozáběrů je vidět, že se toho jednou rukou drží a tou druhou vyvažují. Já si ale nepamatuji, že bys ji na té své první jednokolce měl.
Pavel: Ne, na té malé jednušce jsem brzdu neměl. To, že se držíš brzdy nebo sedla, není nějaká frajeřinka. To je třeba do kopce absolutní nezbytnost. Tím, že se držíš sedla, se dokážeš do těch pedálů opřít. Když se nedržíš do kopce, průjezdnost do kopců je tak třetinová oproti tomu, kdy se držíš. Pomáhá ti to se stabilitou, takže jsi pak schopná i vysednout ze sedla a šlapat vstoje jako na kole. To už teď umím. Ruce ale musím střídat, brzy se unaví.
plzenskonakole.cz: Když jsme teď probrali velikost kola a brzdu. Co je ještě důležité? Na co jsi ještě koukal, když sis vybíral novou jednokolku?
Pavel: Hrozně důležitý je tvar sedla, ale to je podobné jako u sedla na kole - každému vyhovuje něco jiného.
plzenskonakole.cz: Nezbývá nic jiného než to vyzkoušet...
Pavel: Ano, je to pokus omyl. Ale řekl bych, že v každé fázi výkonnosti člověka je výhodné jiné sedlo. Ze začátku sedíš v sedle jako pecka a máš osezený zadek, a když pak jezdíš víc, tak v tom sedle už tolik nesedíš, sem tam vysedneš a urovnáš si třeba gatě. Tohle mne potrápilo, hlavně když jsem začal jezdit v terénu. Teď už mne to netrápí, ale ze začátku, když jsem se do sedla vyhoupnul, jsem pět kilometrů jel, protože jsem nebyl schopný se od sedla odlepit. Stejné je to s nohama na pedálech, protože pedálama držíš rovnováhu a ze začátku, jak na ty pedály naskočíš, nejsi schopná přendat nohy ani o milimetr. Tak jedeš, dokud nespadneš nebo nezastavíš. Teď už to umím, ale začátek byl hodně těžký!
plzenskonakole.cz: Je to podobné jako na kole, ale o něco těžší.
Pavel: Jo, jo.
plzenskonakole.cz: Pavle, co pro tebe bylo nejtěžší se na jednokolce naučit?
Pavel: No, nastupování je opravdu těžké! S nastupováním do kopce bojuju pořád. Už sice naskočím a poskakováním se rozjedu, ale jsou lidé, kteří na to skočí a hned prvním šlápnutím jedou do kopce. Když pak už umíš takové triky jako couvat, už ani nastupování do kopce neřešíš.
plzenskonakole.cz: Co je na jednušce tvojí poslední metou, které jsi dosáhl, a co je tou příští?
Pavel: (Smích). Klopené zatáčky, jako jsou třeba na pumptracku. To je naprosto ideální trénink, který potřebuješ. Zatočit, když je prostor, to umí každý, ale zatočit, když potřebuješ, to je jiná! Jako když jedeš na snowboardovém prkně po sjezdovce, tam umí zatáčet každý, ale jakmile vjede do lesa mezi stromy a má to valit, tak to potřebuje zatočit právě v ten okamžik, a to je těžké!
plzenskonakole.cz: To vlastně jezdí závodníci...
Pavel: Jo, jo, to je ono. Když potom vletíš do branek, které jsou betonové nebo dřevěné, tak to není legrace. Dělat ladné oblouky na sjezdovce je sranda. Jet na kolce po chodníku a dělat zatáčky, to umí každý, ale když pak přijdeš do terénu a potřebuješ zahnout za stromem a přes kámen a přes obrubník a přeskočit kořen, tak to musíš udělat v ten pravý okamžik. A musíš mít jistotu i v okamžiku, kdy ti nohy nevycházejí a máš nejhorší stabilitu.
plzenskonakole.cz: A to se chceš teď naučit? Nebo už to umíš?
Pavel: No, hodně umím, ale furt chci jít dopředu. Tady není žádný limit, to je prostě nekonečno. Když vidím na fotkách nebo na videu, co umějí jiní, tak jsou pro mne ještě některé věci nekonečno. (video Pavlovo nekonečna na jednokolce v terénu)
plzenskonakole.cz: Už na začátku jsi mluvil o padání. Na jednokolku je asi dobré mít chrániče. Jak by se člověk měl vybavit, aby ho pády nebolely?
Pavel: Já jsem chrániče skoro nepoužíval, Dan v nich ale jezdí a zkoušel i páteřák, ve kterém jezdí hlavně do lesa. Z jednušky se paradoxně padá lépe než z kola. Protože padáš na nohy. Chce to ale základní návyk už od začátku: Nestarat se o kolku, prostě ji pustit. Pokud člověk už trochu jezdí, neumí to na začátku, kdy padá na všechny strany, ale tak asi po deseti hodinách na kolce zjistí, že padá jen dopředu. Pád dozadu jsem za tu dobu, co jezdím, zažil jen asi pětkrát. Ať dáš při pádu nohu kamkoli, vlastně se jen skutálíš. Není to jako při pádu z kola - kolo se do tebe zamotá. Tady se padá úplně jinak. Mechanika pádu vypadá úplně jinak. Není to až tak dramatický, i když to tak vypadá. Pády z jednokolky nejsou tak fatální jako z kola.
plzenskonakole.cz: Vím, že teď jezdíš s partou kolkařů. Jak ses seznámil s těmi ostatními? Jak spolu jezdíte? Tady asi dost záleží na tom, jakou kdo má výkonost a co už umí, ne? Najít si někoho, kdo je na jednokolce schopen sjet to, co ty, asi není zrovna jednoduché, že? Těch lidí přece ještě tolik není.
Pavel: To je docela dramatický problém, co říkáš, protože každý je na tom jinak. Je to hodně o motivaci. Někoho demotivuje, když ten druhý to umí o mnoho lépe, nebo obráceně. A jak jsem se k těm ostatním dostal? To snad nechtěj ani vědět... Měl jsem tři jednokolky ve sklepě, tak jsem vždycky někomu, kdo o to měl zájem, nějakou půjčil a vysvětlil jsem mu základy. Takhle to začalo se všemi třemi kluky, které mám ve svém okolí. Všichni tři začali tímto stylem.
plzenskonakole.cz: A jak dlouho jim to trvalo s tvými radami? To, co ty sis musel dohledat a vyzkoušet, oni od tebe dostali jako na talíři.
Pavel: Tak asi za 15-20 hodin jezdí už skoro každý. Tedy, udrží se na tom a jede.
plzenskonakole.cz: Teď jezdíte ve čtyřech?
Pavel: Teď jezdíme s Danem ve dvou, ale jsme tady celkem čtyři, co jezdí na kolkách.
plzenskonakole.cz: A kolik ujedete, když vyrazíte na výlet?
Pavel: Tak 15-20 kilometrů. Někdy se zastavíme a zkoušíme jezdit přes nějaké nerovnosti.
plzenskonakole.cz: A máš představu, kolik jsi letos na jednokolce najel?
Pavel: Tak v průměru počítej 2x týdně 15 kilometrů, to je.... přibližně 1 500 kilometrů za rok.
plzenskonakole.cz: To někteří nenajedou ani na kole. Chtěl bys ještě něco dodat?
Pavel: Asi ano. Na kolce je strašně důležitá výška sedla. To není jako na kole. Tady je to pocitové. Ze začátku jsem padal, nebo mi to nešlo jen proto, že jsem měl sedlo o 2 centimetry výš, než byla moje optimální výška. No a ještě: daleko větší roli než na kole hraje délka klik. Pro jízdu do kopce platí, že čím delší klika, tím lehčeji se jede. Po rovině je ti to jedno, tam jedeš jako kafemlejnek, ale do kopce je to důležité! Na jízdu po silnici ti stačí kliky stočtyřicítky, ale v terénu je i stopětapadesát málo. Stošedesátky jsou nejdelší a ty jsou bezkonkurenční. Když jsem je Danovi půjčil, tak mi po dvou vyjížďkách řekl, že mi je už nevrátí, že mi koupí nové. (Smích) Do kopce totiž jedeš kontrolovaněji, jede se ti lépe. Myslím, že jízda na jednokolce je nedoceněný pohyb.
plzenskonakole.cz: Možná bys měl ještě vysvětlit, proč ti ji ten fyzioterapeut doporučil.
Pavel: My jsme zvyklí všechno tahat zády a bránici a vnitřní svaly břišní a svaly kolem páteře nepoužíváme a proto z té kolky padáš. Nemáš totiž sílu to udržet. Je to o stavbě lidského trupu, o těch svalech uvnitř. My jsme zvyklí sedět v kanceláři či v autě a když už něco zvedáme, zvedáme to zády, a proto nás bolí záda. My záda přetěžujeme, protože nepoužíváme vnitřní svaly, třeba pod žebry. Když něco nepoužíváš, tak to zakrní. Tím pádem přetěžuješ záda a přetěžuješ kolena. To mi právě řekl ten fyzioterapeut. „Tebe musí ukrutně bolet záda, podle toho, jak chodíš. To vidím podle projevu tvého těla." Já jsem ještě dodal, že mne bolí koleno. „Koleno tě bolí, protože nepoužíváš vnitřní svaly a rvou to záda a tím přetěžuješ kolena," dodal fyzioterapeut. Já to třeba poznám, když jedu vlakem a vlak přejíždí výhybky. Stojím na prostředku vagónu a nedržím se ani toho madla. Já to ustojím. Mám pocit, že jsem zarostl do podlahy. Ale dřív, jakmile to se mnou škublo, okamžitě jsem se musel držet. A to změnilo díky kolce.
plzenskonakole.cz: Já o jednokolce také uvažuju, ale bojím se, že se zraním a nebudu moci na kole průvodcovat.
Pavel: S tím já jsem bojoval také. Ten začátek je opravdu těžký. Ale když se přehoupneš přes prvních 20 hodin a už jezdíš, tak se otrkáš a zjistíš, že pády nejsou tak hrozné. Když se naučíš padat, zjistíš, že je to jako jakákoli jiná zdatnost a naučíš se padat kontrolovaně. Přitom se ti zrychlí reflexy. Na jednokolce víc pracuje hlava. Stará se, aby ses nezranila. Musíš se soustředit na koordinaci těla. I když je to velká dřina, snášíš ji daleko lépe než na kole, protože stále zaměstnáváš mozek tou koncentrací těla. Abys nespadla.

Při jedné ze svých cyklovyjížděk do Brd jsem potkala jiného kolkaře. Později mi řekl Pavel řekl, že se jmenuje Petr Ejem a že je z Příbrami. Na kolce jezdí déle než Pavel a co se týče zkušeností, je asi jich také má více. S jednokolkou totiž vyráží i dál. Trochu jsem se ho povyptávala.

plzenskonakole.cz: Co vás přivedlo k jízdě na jednokolce?
Petr: Viděl jsem ji jednou u dálnice a zjistil jsem, že se na ní dá jezdit i v terénu.
plzenskonakole.cz: A kdy to bylo?
Petr: Začínal jsem jezdit v roce 2014 na terénní devětadvacítce. Už před tím o Vánocích 2013 jsem to rozjezdil v interiéru a pak v lednu, když na to bylo počasí, jsem vyrazil a v březnu už jsem vyjel do terénu. Během měsíce jsem tenkrát ujel asi čtyřicetikilometrovou trasu.
plzenskonakole.cz: Jak často jste na ní seděl, když jste ji zkoušel už od Vánoc?
Petr: Ze začátku tak 10-15 minut denně.
plzenskonakole.cz: A vy jezdíte i na kole?
Petr: Jezdil jsem, ale když jsem začal jezdit na jednokolce, tak jsem vyhodnotil, že na ní mám co dohánět, tak jsem pak už jezdil jen na ní. Měl jsem cíl ujet tak 30-35 kilometrů, ale dnes už si na ní dojedu vlastně kamkoli. Podobně jako dřív na kole.
plzenskonakole.cz: Jaký nejdelší výlet jste na jednokolce podnikl?
Petr: Kolem sta kilometrů se dá jet jako celodenní výlet. Nejdelší cestu jsem jel v Maďarsku. Objel jsem po stezkách asi půlku Balatonu, což bylo asi 145 kilometrů.
plzenskonakole.cz: A jakou jste při tom měl průměrnou rychlost?
Petr: Na rovině 16 km/h. Je tam rozdíl oproti kolu: pokud jedete po rovinách, neztrácíte tolik ve sjezdech. Jakmile jsou na trase kopce, průměrná rychlost jde dolů.
plzenskonakole.cz: Kolik najedete za rok?
Petr: Loni jsem měl asi 4 700, letos jsem to překonal a mám přibližně najeto 4 850 kilometrů.
plzenskonakole.cz: Když jste začal jezdit, jste jezdil sám, nebo jste už věděl o někom, kdo teké jezdí také na jednokolce?
Petr: Jezdil jsem sám. Jednu zimu jsem to naučil dceru, ale ona nejezdí takové dálky.
plzenskonakole.cz: Naučil jste to i další lidi?
Petr: Kolega v práci se to také naučil. Je to nakažlivé.
plzenskonakole.cz: V čem tkví podle vás přínos jízdy na jednokolce?
Petr: Zjistil jsem, že na jednokolce trénujete celé tělo. Na kole jsem neměl tendenci se do toho zakousnout, ale na jednokolce se dokážu vybičovat k lecjakému výkonu. Táhlé kopce, které mne na kole nebavily, jsou na jednokolce to pravé.
plzenskonakole.cz: Takže Brdy jsou na jednokolku jako dělané.
Petr: Ano, Brdy jsou na to dobré.
plzenskonakole.cz: Vy jste z Příbrami, potkáváte se někdy s jinými kolkaři?
Petr: Jednou jsme se potkali s tou skupinkou z druhé strany Brd. To nás společně jelo sedm jednokolkařů.
plzenskonakole.cz: Jak jste se dostal na závody jednokolek?
Petr: V Brně existuje jednokolková škola Tryone. Tam jsem jel na první nasbírání zkušeností. Oni pořádají na jaře takovou sešlost a tam jezdí jednokolkaři z celé Evropy a tam se potkávají Rakušané, Němci i Poláci. Tam člověk vidí věci, o kterých si řekne „To ani nemá cenu zkoušet". Pak ale zjistíte, že někomu to jde a je schopen to zvládnout. Mantinely se takto posouvají dál a dál.
plzenskonakole.cz: A přes ty Brňáky jste se dostal na zahraniční závody?
Petr: Ano, našel jsem si to pak na internetu. Závod je nejlepší trénink (Smích).
plzenskonakole.cz: Kolik kilometrů měl váš první závod? Jaký byl profil tratě?
Petr: Já jsem jel jako první Salzkammergut profi a to je půlmaraton dlouhý 21 kilometrů s téměř 700 nastoupanými metry, takže je to hodně do kopce.
plzenskonakole.cz: Koukala jsem se na fotografie z trati závodu a to byl docela těžký terén. Jak dlouho člověku trvá, než se naučí jezdit ty pěšinky přes kořeny nebo s kamením? Jak dlouho vám trvalo, než jste se dostal na úroveň, že jste si troufnul na podobnou hodně hrbolatou pěšinku?
Petr: Já jsem si troufnul na závody až třetí sezonu.
plzenskonakole.cz: Co byste doporučil těm, kteří by chtěli začít jezdit na jednokolce?
Petr: Základem je začít s menší jednokolkou, nejlépe s dvacítkou. Já jsem si to na té dvacítce také vyzkoušel a pak jsem si koupil velkou devětadvacítku. A taky je důležité si ujasnit, co chce člověk jezdit. Zda chce jezdit překážky a treky, nebo horskou jednokolku. Dnes si můžete na internetu najít různá videa. Oproti dřívějšku je víc inspirace.
plzenskonakole.cz: Existuje v ČR nějaký závod pro jednokolky?
Petr: Na konci sezony v září se jede závod Sudety v Adršpachu v Teplicích nad Metují. Loni to bylo v rámci mistrovství republiky horských kol v kategorii 110 kilometrů. Jedna trasa asi 33 kilometrů dlouhá při tom byla jednokolková.
plzenskonakole.cz: A jak to vypadá s jednokolkami v zahraničí? Je tam vzrůstající trend, jako třeba byly před pár lety fatbiky?
Petr: Jednokolky přebírají z fatbikových kol technologie, takže třeba po roce 2015 se začaly dělat sériově jednokolky s brzdou. Před tím byla brzda jen jako další doplněk, kterým jste si mohli jednokolku dostavět. Jednokolky na to byly připravené, ale jednokolku s brzdou jste koupit nemohli. Takže od té doby prožívají horské jednokolky technologický rozmach.
plzenskonakole.cz: A přibývá jednokolkařů i v zahraničí?
Petr: V Rakousku, když je dobrá sezona, tak se sejde na startu závodů 70-80 startujících a to už je velký peloton.
plzenskonakole.cz: Co byste doporučil těm, co se to chtějí naučit. Čeho se mají vyvarovat?
Petr: Asi by si měli hlavně ujasnit, co chtějí jezdit. Na jednom fóru píšou, že když se chcete naučit na jednokolce, potřebujete hlavně rovnováhu. Ale rovnováha představuje jen asi 5%. Největší podíl ale tvoří odhodlání to překonat, čemuž připisují přes 60%, a pak je tam velké odhodlání rozbít si hubu. Prostě, že i s tím musíte počítat. Abyste se mohli zlepšovat, musíte totiž jezdit na hraně možností. Pády ale nejsou tak vážné jako z kola. Jde spíš o zhmožděniny než o zlomeniny.

Pro ty, kteří by to chtěli na jednokolce zkusit

Oba podbrdští kolkaři byli sdílní. Rádi se svěřili se svými ne vždy lehkými začátky na jednokolce. Jak Pavel, tak Petr prý rádi poradí i dalším zájemcům, jak se některé věci naučit či jak si vybrat první jednušku. Také proto přidali pár odkazů na videa i na malou školu jízdy na jednokolce - vše najdete níže. A pokud chcete vyjádřit svůj údiv nebo vlastní zkušenost, můžete tak učinit v diskusi pod tímto článkem.

Užitečné odkazy

O kolečko míň aneb pár rad pro jednokolkaře - malá škola jízdy na jednokolce ve 3 videodílech (1.díl, 2.díl, 3.díl)

Jak se naučit jezdit na jednokolce - šikovné rady, jak se vyhnout školáckým chybám při jízdě na jednokolce

Petr Ejem na videu ze sjezdu na Salzkammergut - video ze závodu v Rakousku, kde závodí i jednokolky

Vyšší dívčí aneb Pavlovo nekonečno - extra kousky na jednokolce Katrine Jensen a na horském trailu v terénu

Přečtěte si také

Fatbike není jen sněžné kolo - novinka mezi terénními bicykly umožňuje jezdit celou sezonu. Čím je jiné sněžné kolo?

Zdeněk Šnejdar: Moje první Toulání Šumavou - jak prožíval svůj první individuální cyklistický závod pro omezený počet extrémních bikerů biker z Klatov

Diskuse (0)

Fotogalerie

Začátečníkům se doporučuje začínat se smetákem

Slouží jako opora...

...ale třeba i k nasedání na jednokolku v místech, kde se nemáte o co opřít

Nejlepší je začít na jednokolce s malým průměrem kola

Na té větší se širšími plášti se dá jet i do terénu

Ta s fatbikovým pláštěm zvládne i obrubník

Jízda na jednokolce vyžaduje cvik a udržování rovnováhy pohybem rukou

Naskakování a seskakování vyžaduje cvik

Jízda na jednokolce vzbuzuje stále pozornost

Ti zkušenější už si troufnou i na závody

K těm nejznámějším patří Salzkammergut v Rakousku

Na trať se vydávají desítky kolkařů

Závodníci umějí pěkně řezat zatáčky

Petr Ejem skončil letos v Görlitzu na bedně

Na Zajíc Cupu se i brodí

Jednokolky do terénu mají zesílený náboj kola, aby odolaly skokům po nerovnostech

A mají i brzdu

Skupinka kolkařů z obou stran Brd se v létě sešla u Padrťských rybníků