Vyhledávání

Redakce

Chcete zasílat novinky? Napište mi:
Radka Žáková (cykloRADKA) - editor.

Partneři

plzenskonakole.cz

Informační portál pro ty, co chtějí objevovat Plzeň a její okolí ze sedla svého kola. Tipy na cyklovýlety, užitečné rady a aktuální informace o komunikacích pro cyklisty

Zdeněk Šnejdar: Moje první Toulání Šumavou

Toulání Šumavou je o relaxu, běžné denní starosti jdou stranou

Když se mezi bikery řekne „Loudání", hned každý ví. Vyhlášený extrémní závod Loudání českou krajinou mívá přihlášky rozebrané do několika minut od jejich zveřejnění. Na mnohé extrémní bikery se tak vůbec nedostane. A tak zkusí jiný závod. Zdeněk Šnejdar si letos zkusil Toulání Šumavou. Promyšlená příprava, nákup výbavy a hodně tréninkových kilometrů na kole. Jak si projel Toulání Šumavou, se můžete dočíst z článku, který napsal jen pár dní po dojezdu. Jistě pochopíte, že tenhle zážitek stál za to...

Autor: ZdeněkŠNEJDAR (text&foto), Jitka BRUNNEROVÁ (foto), Lumír SOUKUP (foto) Aktualizace: 14.07.2016

Loudání českou krajinou je individuální cyklistický závod pro omezený počet extrémních bikerů, kteří se mají po předem dané trase dostat v co nejkratším čase bez nepovolené podpory do cíle. Pro závodníky to znamená dobře zabalit na bivak v přírodě za každého počasí, zvládnout překážky na trase, jako jsou brody, nesjízdné a leckdy téměř neschůdné cesty a hlavně si dobře rozvrhnout jídlo, pití a síly. Závodníci se nazývají Loudalové. Podobně je tomu při závodě Toulání Šumavou. Závodníci se nazývají Toulalové. Inspiraci načerpal Standa, organizátor závodu Toulání Šumavou, na závodě 1000miles Adventure pořádaném naším nejlepším extrémním bikerem Janem Kopkou.

Na start Toulání Šumavou 2016 se nás v úterní podvečer postavilo 33 cyklistů s různě naloženými koly. Po 17. hodině nás s drobnými potížemi odstartoval vážený pan Emil Kintzl a já jsem se pokoušel držet tak nějak vepředu, ale špička nasadila ostré tempo, které jsem nechtěl akceptovat. Už ale na prvním kopci za Žábou na Úlišti jsem se stal členem trojice - moje tempo bylo stejné jako Ludvíkovo a Martinovo. Ještě před Hartmanicemi nás dohnal Toník a chvíli s námi jel. Plán dorazit do Hartmanic před 21. hodinou se povedl, účelem bylo nakoupení proviantu v obchůdku, který jako jiné podobné spravuje Vietnamec. Návalem Toulalů byl potěšen, naše kola se mu moc líbila a snad každé si fotil se slovy s klasickým vietnamským přízvukem: „Pěkný kolo". Vůbec mu nevadilo, že svou otevírací dobu neplánovaně prodloužil.

Při odjezdu z Hartmanic jsme již zapínali světla a nořili se do tmy směrem na Sušici. Při jízdě podél řeky Otavy nás čekala první a zdaleka ne poslední Standovo chuťovka, kdy nám skála přehradila cestu a my jí museli obcházet přes koryto Otavy. Každý to bral s humorem, zuli jsme si tretry i ponožky, kolo na ramena a šup do vody, ta sahala až nad kolena. Já jsem v jednu chvíli ztratil rovnováhu, uklouzl na kameni a na sekundu a pár desetin ponořil pod vodu celou podřídítkovou brašnu i se spacákem a rovnou si ověřil vodotěsnost GPSky. Od této pozdně večerní nedobrovolné koupele jsem dále pokračoval jen s Jíťou, která to vše zvládla ze všech nejrychleji.

Ze Sušického ostrova Santos jsme pokračovali stoupáním k Albrechticím a dále na vrchol Sedlo s rozhlednou. To už mě opět dojeli moji kolegové Ludva a Martin. U rozhledny si již někteří Toulalové chystali bivaky, naše skupinka pokračovala nocí dál. Přes Strašín jsme ve dvě hodiny ráno dojeli až ke kempu v Úbislavi, kde jsem jako mnozí ostatní plánoval nocleh. Ale nakonec jsem jel s Ludvou a Martinem dál. Naše trojice se však zanedlouho rozpadla, také Martin se rozhodl postavit si v lese bivak. Ludva byl rozhodnut, že spát nepůjde a pojede durch celou noc bez spaní a já se po chvíli zvažování k jeho plánu připojil a taky nešel spát. Bylo to riskantní rozhodnutí, nikdy předtím jsem to nevyzkoušel. Jízda nocí do časného ranního rozbřesku ale za to stála. Společně ve dvou jsme dojeli asi po stu kilometrech v cca 3:30 hod. do Vacova, kde jsme na benzínce dali na přibližně 40 minut voraz u kafe a bagety. Odtud nás čekala jízda dolů do Volyně, ze stop vyjetých v trávě v čerstvé rose jsme vystopovali, že před námi jsou jen dva Toulalové a průběžné třetí a čtvrté místo nás povzbudilo. Do Volyně jsme přijeli v 6:15 hod a čtvrt hodinky si rádi počkali, až otevře obchod s potravinami, kde jsme si koupili snídani.

Z Volyně nás čekal výšlap do kopce na hrad Helfenburg, kde jsme chvíli zastavili a udělali pár fotek. V tom nás dohnal Standa se slovy: „Jsme tady brzo, ještě neotevřeli, támhle v kiosku čepujou pivo" a byl fuč a až do cíle jsem ho už neviděl. Do města Husinec jsme přijeli také brzo, tak s obědem jsme ještě museli počkat. Udělali jsme pár fotek u husinecké přehrady, která je postavená na řece Blanici. Hned za přehradou nás trasa z GPSky hnala po žluté turistické značce do skal. Ano, dobře jsme tušili, že to nebude naposledy. Naštěstí horolezecký úsek byl krátký a následující jízda podél Blanice, která se proplétala mezi skalami, byla nádherná. Po žluté jsme kolem krásné skalní vyhlídky dojeli do vesničky Záblatí, kde jsme dali zasloužený oběd. Jízdou přes kopec jsme se dostali do obce Smědeč, dali na benzínce další pauzu a já si dopřál ruskou zmrzlinu a Colu. Už odtud jsme vyhlíželi další kopce, na které polezeme. A to doslova.

Z nastudované trasy jsme věděli, že nás Standa požene zase do skal. Následoval sjezd k hradu Dívčí Kámen a ve Zlaté Koruně jsme přejeli řeku Vltavu. Ve Velešíně doplnili vodu a přes vodní nádrž Římov vystavěnou na řece Malši se přiblížili k obávanému výstupu na skalnatý vrchol Kohout. Byl to slušný horolezecký výstup, ale to jsme byli ještě relativně plni sil a tak si z toho nic nedělali. Mně se vrch Kohouta líbil a uznal jsem, že ta námaha za to stála. Sjezd do Benešova nad Černou byl pohodový, problém byl v tom, že zdejší restaurace byla uzavřena a na prodej, za skromnou večeři jsme tedy museli být opět vděčni obchůdku, který vedl Vietnamec. Plni obav jsme začali stoupat k dalším skalám. To, co nás čekalo při dalším horolezení na Kuní horu nás dost sežvejklo, náročný horolezecký výstup i sestup Made in Standa byl snad za trest. Ale brali jsme to s nadsázkou a do názvu této hory vetkli pro pobavení mezi „n" a „í" písmenko „d". Jasně, dobře jsme věděli, co nás na Toulání čeká. Jízda kolem sousední Kraví hory byla pak už jen relax.

Do vísky Hojná Voda jsme dojeli kolem 21. hodiny, našli zde tři restaurace, ale všechny měly zavřeno. Večeře jak má být se tedy nekonala. Já jsem plánoval nocleh při blízkém jezírku Zlatá Ktiš v turistickém přístřešku, kam jsme dojeli již dohnáni dalším Toulalem asi v 22:00 hod., přístřešek ale byl již obsazen jinými třemi Toulaly. Nezbylo tedy než jet dál směr Lesovna Žofín. K našemu překvapení se tam při našem příjezdu ještě svítilo a na terase bylo živo, odložili jsme tedy s Ludvou kola o zídku a vtrhli dovnitř, zda bychom nemohli něco dostat. Místní vedoucí se na nás s nadsázkou obořil, co jsme to za chuligány, že mu tam lezem, že už má hodinu zavřeno. Ale pak se usmál a nejenže nám poskytl tekutiny, dokonce vyhledal kuchařku a ta nám po desáté hodině večerní dokonce naservírovala řízek s bramborami. Vrcholem služby byl dovolený nocleh za Lesovnou, Ludva si zalezl pod kůlnu a já si na trávníku postavil přístřešek z plachty, když už jsem ji s sebou táhl. Na kutě jsme šli kolem půlnoci. Když to sečtu, tak od startu u Strážova až do lesovny Žofín v Novohradských Horách těsně u Rakouských hranic jsme bez spaní ujeli 276 km a když k tomu připočtu úterní cestu do Klatov na nákup a přesun z domova ke startu, tak jsem od spaní do spaní ujel na kole 308 km, což je s jistotou můj osobní rekord. A z výškových profilů je jasné, že to věru nebylo lehké.

Vstávali jsme v 5:00 hod. do sychravého rána. Jízda z Novohradských hor po zpevněných cestách rychle odsejpala, takže brzo u vyhlídky nad obcí Malonty potkáváme Toníka. Ihned ho poznávám, však s námi jel chvíli do Hartmanic. Připojuje se k nám a dál pokračujeme opět ve trojici. Na část terénní jízdy podél řeky Malše ke zřícenině hradu Louzek budu dlouho vzpomínat, protože předtím jsem vytrousil kvůli své zbrklosti mobilní telefon, kolo nechal odpočívat na chatrné lávce a pěšky ho proti směru vyrazil hledat. Naštěstí se to brzo povedlo a časová ztráta byla minimální.

Do vesničky Bujanov jsme přijeli krátce po 7. hodině ráno a vzali za vděk právě otevřenému obchůdku, kde jsme si dali snídani. Zvlněným profilem verze „nahoru dolu" jsme se přibližovali k městu Vyšší Brod. Mně se to nelíbilo a dostavila se menší krizička, kolegové mně začali ujíždět. Ale férově na mě počkali a já se těšil na ochutnání pěnivého moku z místního minipivovaru. Do Vyššího Brodu jsme dorazili v 10:00 hodin, Ludva potřeboval něco vyřídit, já se stavěl v pekárně pro sladké pečivo a Toník jel hledat pivovar. Nenašel. Bylo se třeba někoho místního zeptat. Ale nikdo nablízku nebyl, jen na blízkém přechodu pro chodce u školy dohlíželi policisté na děti a učili je, jak se bezpečně po přechodu dostat na chodník přes ulici. Já tu odvahu ptát se zrovna jich neměl. Cyklista, který se ptá na hospodu policajta, by mohl přijít do nepříjemnosti. No, kolegové byli troufalejší, policista to bral s humorem a směr k minipivovaru nám ukázal. My ho ujistili, že stejně po silnici nepojedeme, jemu to dle našeho vzhledu bylo ale jasné.

Snaha však byla zbytečná, pivovar otvíral až za hodinu a já tak utřel nos. Takže následoval opět nákup u Vietnamce (tyto typy krámků drží malá městečka skoro při životě). Na oběd bylo stejně brzo a tak jsme se dohodli, že jej dáme v Přední Výtoni u Lipna. Cestou tam jsem se tak trochu předvedl před mladou paní s děckem, kdy jsme sjížděli rozbahněný kopec, já jel poslední a chytil nějakou nerovnost, nestačil vycvaknout z pedálů a pěkně se v tom bahně vyrochnil. Nadával jsem si do blbců, no kluci mě chlácholili, že ta paní by to líp nedovedla. Těsně před příjezdem do Přední Výtoně jsme dojeli Toulala Radka, ten na oběd stavět nechtěl a pokračoval dál. Sedli jsme tedy ve třech do zahradní restaurace, obsluhující mladá servírka na nás byla nějak nevrlá, ale my to přehlíželi. Objednávka polévky trvala dost dlouho a nás hodně naštvalo, když ji po dlouhé době konečně číšník nesl, ale ne nám, nýbrž k vedlejšímu stolu, který byl obsazen až po našem příchodu! Ihned jsme se proti tomu ohradili, číšník se omlouval a vzápětí přinesl polévku i nám. Reputaci si nespravil, byla vlažná a hodně odbytá. Halušky se zelím chutné, ale porce nebyla největší.

Mezitím k zahrádce dorazili Toulalové Petr s Vencou, stavět též nechtěli a jeli dál. My vyhlíželi temná mračna, která hrozila vodou. Chtěli jsme zaplatit a déšť přečkat v sousední restauraci s logem „Cyklisté vítáni". V té chvíli se Petr s Vencou vrátili, dobře uviděli, do jaké sloty by vjeli a tak jsme se společně přesunuli ke konkurenci již v pěti. Zanedlouho dorazil vydatný a vytrvalý déšť a my byly rádi, že jsme pod střechou. Obsluha byla velice příjemná a ty přibližně dvě hodiny nám v tomto azylu rychle uběhly. Po dešti jsme vyrazili společně až k hraničnímu přechodu do Rakouska, kde nás čekala svižná jízda po cyklotrase EuroVelo 13, ta nás dovedla k začátku Schwarzenberského kanálu. Počali jsme stoupat pod horu Plechý, Petr s Vencou již byli před námi, mě dlouhá zastávka v Přední Výtoni prospěla, chytl jsem takové tempo, které již mí parťáci Ludva a Toník neakceptovali. Již předtím jsme se domluvili, že si každý může jet za sebe, pokud mu to bude vyhovovat. Přesto se Ludvo a Tondo omlouvám, že jsem vám frnknul a až do cíle jsme se už neviděli. Posléze jsem dohnal Radka, kterého ten slejvák chytnul a líčil, jak brutálně promokl.

Dojel jsem i Petra a Vencu, překonávání horské bystřiny načervenalé barvy pod Plechým směr Třístoličník jsme tak za slunečného podvečera absolvovali ve čtyřech. Těšil jsem se na pivko nahoře, Petr i Venca mně ujeli a Radka jsem nechal za sebou. Na vrchol Třístoličníku po kamenité stezce přetínající bezpočet potůčků jsem dojel sám v 19. Hodin. Petr s Vencou se už balili, hospoda měla otevřeno jen do 17:00. Výhledy se nekonaly, všude byla mlha a mraky, navíc při sjezdu začalo opět pršet a cesta dolu vedla korytem potůčku. Já jsem nahoře udělal obrovskou chybu, které jsem posléze litoval. Sundal jsem vlhké ponožky, nasadil si poslední suché, abych ve sjezdu neprochladl. Co naplat, že jsem přes ně dal ještě mikroténové pytlíky. Díky množství vody se do nich voda stejně dostala. Sjezd z Třístoličníku do Německa až na přechod Nové Údolí jsem absolvoval za Petrem a Vencou, Radka jsem nechal za sebou a od té chvíle ho už nepotkal.

Petr a Venca čekali pod střechou v Novém Údolí, já se k nim na chvíli připojil, stejně jako oni vyčistil díky blízkému prameni kolo od špíny, promazal řetěz, něco zakousl a když přestalo pršet, nasedl na kolo se slovy: „Já jedu, stejně mě za chvíli docvaknete a předjedete". Předtím padl návrh zastavit v blízkém Stožci na večeři. Když jsem tudy vzápětí projížděl, nepocítil jsem potřebu stavět a jel dál směr Strážný, kde jsem chtěl zastavit aspoň na benzínce, dát kafe a trochu se osušit. Před Strážným začalo opět drobně pršet, já se schoval na autobusové zastávce, víc se oblékl a po přeháňce jel dál, ale plán se nezdařil, benzínka byla na opačné straně trasy a hospody již zavřené. Bylo už po 22. hodině a tak jsem musel pokračovat dál. Ze Strážného vedla modrá turistická značka do kopce, opět přes velké kameny a ty jsem zdolával za světla z čelovky. Míjel jsem odbočku na zříceninu hradu Kynžvart, ale v té tmě jsem si tam odbočení rozmyslel. Už jsem cítil únavu, ale bylo všude mokro a stavět plachtu se mě nikde nechtělo. Měl jsem vytipovaný nocleh pod pozorovatelnou nad vsí Borová Lada, tak jen doufal, že nebude obsazen. Povedlo se, na toto místo jsem přijel o půlnoci a bylo volné. Vůbec jsem neváhal, zalezl pod pozorovatelnu a do spacáku si vzal i ty vlhké ponožky, aby se trochu vysušily. Za tento den jsem od Lesovny Žofín až sem zdolal 177 km.

Vstával jsem za časného rozbřesku v 4:00 hod., během spánku mě občas rušily zvuky v lese, byl jsem rád, že mě nic nesežralo. Nebyl jsem si ani jistý, zda mě někdo v té době nepředjel. Z Borových Lad jsem přijížděl do sedla pod vrch Přilba a podle vyjetých stop od kol ve zrosené trávě opět viděl jen dvoje stopy, takže mé pravděpodobně průběžné třetí místo mě mile překvapilo. Na odpočívadle Zlatá Studna jsem polknul pár soust a s rozvahou odměřoval poslední zbytky vody. Teplota byla kolem +6°C a ráno bylo mlhavé. Z vyhlídky na místo zaniklé vsi Zhůří u Huťské hory tedy nic nebylo. Ale byla to ta pravá a jedinečná romantika, nebylo ještě ani 6 hodin ráno, ale ten čistý vzduch, zpěv ptactva, když jsem zvedl hlavu nahoru, nade mnou modrá obloha, mlha se při sjezdu kolem Huťské hory k zaniklým vsím Kozí Hřbety začínala trhat, to byly pro mne asi ty nejkrásnější okamžiky z Toulání...

Do Rejštejna jsem přijel krátce po šesté ráno a vzal ztečí zdejší autokemp, vyhledal umývárky a načepoval si z kohoutku vodu. Hurá, byl jsem zachráněn. Při stoupání k zaniklým vsím Malý a Velký Babylón již naplno svítilo slunko a následující jízda podél říčky Křemelné byla přenádherná. Netrvalo dlouho a dorazil jsem k chatě Rovina, bylo 8:15 hod., nakoukl jsem zvědavě dovnitř a obsluhují pán mě upozornil, že je ještě zavřeno a jídlo žádné nemá. Poptal jsem alespoň pivko a v tom mě vyhověl. Čepovaný Klostermann o půl deváté mi při slunci na terásce moc chutnal. Pán mě obdivoval, když jsem se pochlubil co mám za sebou a co mě ještě čeká, já ho ujistil že nebude trvat dlouho a k němu přijedou další Toulalové. Přehoupl jsem se přes Vysoký hřbet a následně vyšplhal na Hadí vrch. Bylo 9:45 hod a výhledy nádherné.

Začal jsem se přibližovat směrem k bývalému Starému Brunstu a podcenil obezřetnost při překonávání ohradníku, tělem mi projela šťáva, která jím protékala. Já už se těšil na pořádné jídlo, ale do Železné Rudy to bylo ještě přes pořádný kopec na Tomandlův křížek a pod Pancíř. Ale ten jsem s úsilím překonal a k obědu v Železné Rudě zasedl právě včas - bylo přibližně 11:00 hodin. Dal jsem si polévku a výborné kynuté meruňkové knedlíky. V momentě, kdy jsem je do sebe házel se bufet začal zaplňovat a během chvíle byla u výdejny slušná fronta. To já už odjížděl s plným břichem. Následovala cesta z Alžbětína podél říčky Svarožná na stejnojmennou bývalou vojenskou rotu a dále ke státní hranici, u které je historický barevný hraniční kámen. Říčka je tady zaříznutá mezi prudkými svahy, po pravé straně kamenná moře a viditelný vrchol Jezerní hory. Po přejetí do Německa směrem na Brennes jsem rezignoval, stále vlhké ponožky mě už začaly vadit, tak jsem je sundal a do treter vlezl naboso. Nevadilo to, pohodlí to bylo větší, než jsem očekával. Během chvíle jsem byl u Malého Javorského jezera a těšil se na pivko v Gasthausu pod Malým Javorem, kam trasa vedla. Výhledy se otevíraly nádherné a daleké, stoupání po kamenech se vyjet nedalo a tak jsem tlačil. Ale čekalo mě stejné zklamání jako na Třístoličníku. Hospoda pod Malým Javorem byla obložena lešením, na terásce dva cyklisté srkali vodu z bidonů. Zase smůla, zavřeno. No věděl jsem, že v záloze bude ještě asi 7 kilometrů vzdálené Scharebenhütte přes hřeben. Tak se stalo, měl jsem potřebu se před závěrečným gigavýstupem na Ostrý posilnit ještě něčím jiným, než jen energetickou tyčinkou. V momentě, kdy jsem dojídal párečky a dopíjel pivko kolem mne projel Toulal. Ha! Od včerejšího večera jsem jel sám, volám, ale nevidí ani neslyší a jede dál. Snažil jsem se rychle zaplatit, nebylo to jednoduché, ale povedlo se. Jal jsem se jej rychle pronásledovat a to tak rychle, že jsem při sjezdu přehlédl odbočku a musel se kousek do kopce vracet. Přece jenom se mi to povedlo! Z Toulala se vyklubal Lumír, se kterým jsem ještě vůbec neměl tu čest.

Ve sjezdu do Lamu jsem mu ujel a na svah Ostrého šplhal opět sám. Výstup ale nebyl vůbec snadný. Standa nám to naplánoval nejtěžší, jak to snad jen bylo možné. Stezky obtížné, ba skoro „ferratové" Byla to neskutečná dřina po nich tahat naložené kolo. To už mě Lumír dostihl a lezení jsme si užívali společně a společně taky Standu proklínali. Když jsme tímto způsobem oblezli Velký Ostrý, aniž bychom se dostali na jeho vrchol, pokračovali jsme už po české straně, jenže navigace nás zavedla ještě na Malý Ostrý a my si to samé užili ještě tady. To už jsem byl na konci sil, Lumír měl patrně lehčí kolo a lezlo se mu snadněji tak jsem se mu díval na záda ze stále větší vzdálenosti, až jsem jej ztratil z dohledu úplně. Naštěstí tomuto utrpení již byl konec a následovala krásná cesta k české hranici, přes Evropské rozvodí Labe-Dunaj na hraniční přechod Zadní Chalupy. Ještě nás čekal poslední brdeček s hradem Pajrek, tady jsem byl při západu slunce a hradby zříceniny byly krásně osvětlené. Při sjezdu do Nýrska se mě nějak splašila navigace, šipka kurzoru lítala sem a tam a já chvíli nevěděl, kudy mam jet. Ale i to jsem nějak vyřešil a do Nýrska se dostal. Byl jsem blažený, že můj smělý plán dojet do cíle do půlnoci z pátka na sobotu se mě povede. Do Záhorčic jsem přijel po 22. hodině a u vjezdu do kempu U Moniky na mě čekal Lumír. Společně jsme vjeli dovnitř a překvapeně koukali na tabulku, kam se měl každý Toulal po dojetí zapsat. Byla zaplněná jen dvě políčka s časem beze jména. Realita byla neskutečná. Byli jsme druhá dvojice v cíli! Ve stanu již probíhala zábava, hrálo se na kytaru, v cíli byl jen loňský vítěz Toulání Jirka a organizátor Standa. Dostali jsme pochválení a do tabulky zapsali náš čas příjezdu 22:22 hod. Za tento den jsem ujel prakticky sám 154 km.

Celkem trasa podle mé GPS měřila 607 km. Přesný údaj nevím, protože dva dny před Touláním jsem přezul jiné pláště a zapomněl si přenastavit computer, takže mě počítal něco víc a v noci zas bezdrátový přenos moc nechtěl fungovat...

Byly to moc krásné chvíle a i přes ty horolezecké výkony to byly silné zážitky, díky Stando!